a následující dva roky

21.04.2014 23:57

Středoškolákem 1961 - 62

V září 1961 jsem začal studovat na Střední ekonomické škole v Opavě, obor provoz a ekonomika spojů. Budova školy stála, a stojí, na ulici Hany Kvapilové 20. (Někdejší SEŠ byla přejmenována na dnešní Obchodní akademii).  Můj bratr studoval ve III. ročníku. Internát, domov mládeže, byl na blízké Alšově ulici 28. Nebetyčný rozdíl mezi učňovským internátem v Uherském Hradišti. V Opavě byla naprostá volnost pohybu, nemuseli jsme dodržovat ani čas vyhrazený studiu, takzvané povinné studium. Ve vyhrazené hodiny stačilo, aby klid na chodbách. Ve velkém pokoji se mnou bydlelo pět spolužáků, pozdějších svědků mé protistátní činnosti. Ve škole jsme měli vedle ruštiny jako další povinný jazyk francouzštinu. K oběma jazykům jsem si přibral ještě nepovinnou němčinu. Protože jsem byl rozhodnut, že mé studium brzy skončí a já obléknu uniformu francouzské Cizinecké legie - la Légion étrangère.

Pobyt v Opavě byl fajn. Dostával jsem prospěchové stipendium, tuším 200 Kč měsíčně a kromě toho nám, tedy bratrovi a mně, posílali rodiče ještě nějaké další peníze. Poštovní poukázky byly adresovány na mne a já z došlých částek občas něco dal staršímu bráchovi. On neprotestoval, protože jeho finanční výdaje byly mnohem nižší než moje. Se svými spolužáky chodil do hospůdek na pivo a kouřil levné cigarety. Já navštěvoval kavárny, ponejvíce Vesmír a v hotelu Koruna. Kouřil jsem cigarety Memphis (bílá krabička s kresbou dravého ptáka stála 8 Kčs) a Orient (tmavá krabička s obrázkem siluet domů s kopulí mešity byla za 10 Kčs).

Na rodičovském sdružení konaném před pololetím si moje třídní učitelka otci postěžovala, že často chodím do kaváren. Otec se jí zeptal, zda by podle ní bylo lepší, kdybych chodil do zakouřených hospod. Vzpomenu ještě na jednu kritickou poznámku mé třídní. Většinou jsem nosíval vycházkový oblek, případně sako a kalhoty. Nejen do kaváren, ale i do školy. Občas, možná pravidelně, chodila naše třída na „výrobní praxi“. Pracovních montérek jsem si užil vrchovatě na učilišti. V Opavě jsem montérky neměl, nepovažuji-li texasky za pracovní kalhoty. Nu a naši milou třídní jsem vytočil tím, že jsem na výrobní praxi v zahradnictví v Kateřinkách přišel v obleku. Na poznámku, kterou jsem musel vepsat do studijního průkazu, si pamatuji přesně: „Nevážím si práce svých rodičů, chodím nevhodně oblečen na výrobní praxi.“  Bylo to až v závěru školního roku a můj studijní průkaz si mohli rodiče eventuálně prohlédnout až po mnoha měsících, po mém návratu z vězení.

Z vyučujících si kromě třídní profesorky Evy Kxxxxxxx – Txxxxxxx vzpomínám pouze na češtináře, starého (?) pana profesora Wilczka. Šeptalo se o něm, že býval ostravským uhlobaronem. Pan profesor se choval a chodil jako skutečný, nezdegenerovaný, šlechtic. (Později jsem zjistil, že skutečně pocházel ze šlechtického rodu, kterému Československý stát zkonfiskoval v roce 1945, patrně na základě Benešových dekretů, veškerý majetek).  

Z vychovatelů na internátě vzpomenu na sportovně založeného Kohouta, který běhal maratónské závody. Šetřil si na Felicii, která stála asi 28 tisíc. Již již ji měl na pořadník dostat, ale právě v těch dnech byla její cena zvýšena na 42 tisíc. Jiného vychovatele zmiňuji až v jedné z následujících kapitol mých memoárů.            

Záměr emigrovat

Od podzimu 1961 jsem se připravoval na útěk za hranice. Fotil jsem různé zakázané objekty, včetně objektů vojenských a pořizoval i snímky využitelné západní propagandou. Třeba snímky pracujících stojících v dlouhých frontách před prodejnami masa jistě už „venku“ byly. Předpokládal jsem, že i mé negativy bych mohl zpeněžit. Na internátě i ve škole jsem nešetřil kritikou poměrů v ČSSR a kromě verbálních útoků jsem vytiskl a rozšiřoval i letáky.

Netajil jsem se svým přáním vstoupit do Cizinecké legie. Za mých mladých let bojovali legionáři, za poměrně slušný žold, zpravidla v zemích, kam je poslali kapitalističtí vykořisťovatelé, aby jim na územích různých států pomohli svrhnout tamní vládu a nastolit takovou, která by jim nebránila v drancování nerostného bohatství té či oné země. Nebo aby udrželi koloniální nadvládu nad onou zemí. Tvrdě a nelítostně bojovali za každého, kdo si je vyžádal a za jejich služby zaplatil. Například bojová akce „la carte blanche“ neboli „bílý list“ znamenala, že po nepřátelské vesnici či osadě a jejích obyvatelích nezůstala ani stopa. Legionář získal podpisem pětiletého závazku prakticky beztrestnost, protože byl pod ochrannými křídly legie a francouzských zákonů. Legie se stala jejich rodinou i vlastí. Čest rodiny a vlasti stála na čelném místě. Zpronevěření se slibu, či dokonce dezerce, byly tvrdě trestány. Po splnění závazku získávali legionáři francouzské státní občanství, případně i změnu identity. I po mnoha létech se ve mně, když vidím 14. července pochodovat legionáře po Champs-Elysées při státním svátku Dne pádu Bastily, maličko zmocňuje hrdý pocit, jako bych kdysi dávno byl jedním z nich.

(Cizinecká legie byla v našich médiích do sklonku roku 1989 prezentována jako sebranka různých kriminálních a dobrodružných živlů neštítících se ničeho. V současnosti jsou prezentovány totožné aktivity „hrdinných“ amerických válečníků rekrutovaných vesměs z Afroameričanů a Latinoameričanů, včetně žoldáků z Čech i dalších „spojeneckých“ zemí, jako protiteroristické mise. Případně je jejich působení v mnoha cizích zemích nazýváno pomocí při budování demokracie v zemích, jimž vládnou „nedemokratické“ či dokonce „diktátorské“ režimy. Válečníci naverbovaní v USA se po splnění závazku stanou plnoprávnými Američany, o čemž by se jim v jejich slumech mohlo jen zdát. Proč mají mít naši profesionální vojáci po ukončení „mise“ statut válečných hrdinů s x výhodami? Srovnatelný s veterány z obou světových válek, kteří nešli do válečných operací kvůli vysokým výdělkům, ale chtěli aktivně vyjádřit svůj odpor proti okupantům a nepřátelům naší země z vlastního přesvědčení. Kolik asi Čechoslováků vstoupilo do Cizinecké legie po okupaci v roce 1968? Jsou to také váleční hrdinové? Spojenecké vztahy a závazky se dnes prostřednictvím médií snaží určovat, kdo je bojovníkem za svobodu a demokracii a kdo teroristou. Pouze okrajově se dovídáme, že ze zprvu vítaných osvoboditelů se zanedlouho stávají nevítaní okupanti).

Někteří studenti i mí spolužáci možná mé řeči o záměru emigrovat nebrali vážně. S detaily jsem se nikomu nesvěřoval. Na protikomunistických postojích jsme se všichni svorně shodovali. Zmíním maličkost: nedělní bohoslužby ve velkém kostele na náměstí navštěvovalo tolik lidí, že jich hodně stávalo venku. Jednou přišla kterási z učitelek – profesorek do třídy a prohlásila, že do kostela chodí nemálo studentek naší školy. Varuje je, že budou-li v tom pokračovat, budou pokládány za nepřátele socialismu, protože do kostela chodí jen tací lidé.  Nikdo ze studentů, ba ani z vychovatelů, se neprojevil jako udavač, který by někam běžel oznamovat, že chci utéct za hranice, nebo že na internátním pokoji vymýšlím a vyrábím protikomunisticky zaměřené letáky. Největší kritika se po mém zatčení a odsouzení snesla na hlavu snad nejmilejšího vychovatele, stařičkého (?) pana Domese. Prý musel a měl vědět, co se v jeho skupině děje a měl tomu zabránit nebo o mých aktivitách informovat příslušné orgány. Klesnout do pozice udavače by on zřejmě nedokázal. Za prvé republiky byl důstojníkem v československé armádě, měl svou osobní i profesní čest a na své působení v armádě byl stále hrdý.

Spolužákem mého bratra byl Ivo Žxxxx. Jeho rodiče žili na Hlučínsku a neměl by mít důvod k bydlení na internátě. V dětství měl však vážný úraz. Byl fanda nejen do zbraní, ale, na rozdíl ode mne, i do výbušnin. S kamarády demontoval jakýsi granát nebo minu, válečný to pozůstatek. Vybuchl jim v rukou a v ten moment odešli někteří z party na věčnost.  Ivo výbuch přežil: celý zjizvený a s trvalými následky na rukou i nohou. Chodil o berlích, a proto nemohl denně dojíždět do školy. Byl fanatickým nacistou a rasistou. Jeho nejčastější pozdrav, i na veřejnosti, byla vztyčená pravice a „Sieg Heil“.

V té době jsem k oněm ideologiím rovněž inklinoval. Bral jsem je jako protipól komunismu a bojovat jako nacista proti komunistům jsem považoval za správnou volbu. Logicky mi to vyplývalo z mediálního obrazu II. světové války, v níž němečtí fašisté bojovali proti Sovětskému svazu. Nepochybně do mé mysli zapadla i zrnka z vysílání Svobodné Evropy a Hlasu Ameriky, zejména z prvé poloviny 50. let, vyzývající k ozbrojenému odporu proti komunistické hrůzovládě. Poslech obou rádií totiž patřil, kromě čtení z bible, ke každovečerním rituálům v naší rodině. Kriticky vyhraněný mediální odpor vůči Cizinecké legii, o které jsem se snažil získávat informace z řady zdrojů, mne směroval na místo, kde se dá se zbraní v ruce bojovat proti vládám sympatizujícím s komunismem. I s odstupem desítek let však přiznávám, že hlavním motivem ke službě v legii byla má touha po dorodružství - se zbraní v ruce. 

I přes vážné následky po zranění Ivo Žxxxx nadšení pro zbraně neopustilo. Dobře jsme si rozuměli a samozřejmě věděl, že mám v plánu jít někdy „za kopečky“. Ani se nedivil, když jsem se ho jednou zeptal, zda by mi nesehnal dobrou pistoli. S tím, že daleko od domova zatím nemám ty správné kontakty. Netrvalo dlouho a za 200 Kčs jsem se stal majitelem německého Walthera, ráže 7,65 i s dvěma zásobníky a krabičkami nábojů. Funkčnost pistole jsem si mohl bezproblémově vyzkoušet v lomu poblíž Opavy. 

Vzpomněl jsem si také na dobrodružného strýce Jana žijícího nedaleko Opavy. Zajel jsem za ním a svěřil se mu se svým záměrem emigrovat. Nejenže s mým plánem souhlasil, ale dostalo se mi nečekané podpory. Jeho žena Vilma byla původem Rakušanka. Její otec zasedal v Zemském (nebo Říšském) sněmu. Po skončení války se jejich rodina obávala řádění sovětských vojáků v obsazené Vídni a proto i se svou matkou utekla do Československa. Nevzpomínám, kdy a jak se obě seznámily s mým strýcem. Pro mne měla velký význam ta skutečnost, že v jedné vídeňské bance měla rodina mé tety slušné konto. Jakási známá strýcovy rodiny dostávala z nějakého důvodu výjezdní doložky na cesty do Rakouska. Teta ven vycestovat nesměla a oné známé dávala před každou její cestou dispoziční oprávnění k výběru nějakých šilinků. Milá „přítelkyně“ po návratu vždycky tvrdila, že jí banka žádné peníze nechtěla vydat. Až po několika letech teta zjistila, že to není pravda a že vždy příslušnou částku vyzvedla. Není vyloučeno, že „přítelkyně“ uplácela i orgány, povolující jí ony výjezdy na Západ. Vilma s tím nemohla nic dělat, protože by mohla být trestně stíhána přinejmenším za ohrožení devizového hospodářství. Díky této skutečnosti se k bankovnímu kontu otevřela cesta mně.

Nezdařený pokus

Z mé poslední návštěvy v městečku u Bruntálu jsem si odvážel nejen dopisy pro rakouské příbuzné a banku, ale i informace a pokyny jak bezpečně přejdu hranici. Strýc do akce zapojil kohosi ze svých známých, se kterým jsem se měl setkat po příjezdu do Břeclavi.

30. června 1962, poslední den školního roku jsem měl jet z Opavy spolu s bratrem domů. Řekl jsem mu ale, že jedu s jedním spolužákem k nim a domů přijedu za několik dní. Ani bratr neměl tušení, že mám jízdenku do cílové stanice poblíž hranic s Rakouskem. (Doma čekali v prvých červencových dnech na Františka marně. Namísto něj přijeli příslušníci Státní bezpečnosti, a, po zjištění, že nikdo nemá tušení kde Frantík je, šokovali rodinu sdělením, že jejich šestnáctiletý syn je ve vyšetřovací vazbě pro podezření ze závažné protistátní činnosti). Při chůzi na nádraží Opava Východ jsem měl to „štěstí“, že jsem viděl prezidenta Antonína Novotného. Silnicí kolem parku před nádražím projížděla kolona vozů a z otevřeného okénka jednoho z nich kynul pravicí soudruh prezident. Jel na setkání s pionýry na zámek Hradec u Opavy.

Další hodiny mé životní dráhy však měly jiný, než plánovaný průběh. Rychlík do Břeclavi nabral cestou téměř tříhodinové zpoždění. Na smluveném místě na mne nikdo nečekal. Po krátkém zvažování co dál, jsem se rozhodl pro pokračování v původním záměru „na vlastní pěst“. Byla příjemná noc a doufal jsem, že se mi přechod zdaří. Hranice s Rakouskem nebyla tak „zadrátovaná“ jako hranice s NSR. Netušil jsem, že se strýc do mého plánu aktivně zapojí a proto jsem se připravoval na samostatný přechod hranice. Když se ukázalo, že ten může pro mne být „procházkou růžovým sadem“ vzal jsem si i některé předměty, které bych jinak asi nevzal. Třeba ukázky mých antikomunistických letáků.   

Čtenáři těchto řádek nabídnu dvě verze průběhu trestného činu Pokus o nedovolené opuštění republiky.

1) Prošel jsem téměř spící Břeclaví a vydal se na cestu směrem k hranici. Po delším bloudění jsem narazil na železniční stanici Boří les. Na jízdním řádu jsem zjistil, že ve značně pozdní hodině by měl jet vlak z Břeclavi do Mikulova. Procházel jsem se před nádražní budovou. Vyšel z ní nějaký železničář, dal se se mnou do řeči, ptal se odkud a kam jedu. Odpověděl jsem, že jedu ze školy v Opavě navštívit mého spolužáka v Mikulově. Rychlík do Břeclavi že měl velké zpoždění. Zjistil jsem, že mám spoustu času, mám rád turistiku a protože je příjemná noc tak jsem se rozhodl projít se kousek pěšky, než abych tvrdnul na nádraží v Břeclavi. Ještě jsme prohodili pár vět a on odešel zpátky do budovy. Začal jsem mít neblahé tušení. Opět jsem se procházel, a jakmile jsem zaregistroval, že jsem mimo jeho výhled, zahodil jsem pistoli, kterou jsem měl v kapse saka. Z cestovní tašky jsem ji vyndal poté, kdy jsem opustil břeclavská stavení. Prohledávat tašku abych z ní něco další vyhodil, bylo vyloučeno. Trvalo snad jen pár minut a přijela motorka se sajdkárou. Za pohraničníkem u řídítek seděl starší (mně bylo šestnáct a za starší jsme měli už i třicátníky) důstojník. Požádal mne o občanský průkaz, ptal se, co tady v noci dělám. Pověděl jsem mu totéž co předtím železničáři. Řekl, že jsem v hraničním pásmu a on musí ještě něco ověřit. Požádal mne, abych si sedl do přívěsného vozíku. Přijeli jsme na pohraniční rotu v Poštorné. Jakmile jsme vešli do chodby, tušil jsem, že bude hůř než dosud. Stáli tam pohraničníci, kteří měli kvůli mně noční poplach a tvořili pověstnou „uličku“. Velitel jim dal rozchod, v kanceláři mi pak nabídl čaj a tuším i něco na zub. Situace se mírně změnila, jakmile začali prohlížet věci v mé cestovní kabele. Otcovským hlasem prohlásil, že to už není v jeho kompetenci, protože nejsem nějaký klučina, který se rozhodl jít „za kopečky“ třeba kvůli špatnému vysvědčení. Následovala osobní prohlídka a zakrátko se dostavili dva pánové v civilu, zřejmě od kontrašpionáže. Po zbytek noci následoval prvý z mnoha dalších výslechů, které jsem absolvoval v průběhu bezmála tříměsíční vyšetřovací vazby.

2) Prošel jsem téměř spící Břeclaví a vydal se na cestu směrem k hranici. Odhadl jsem, že k hraničnímu pásmu se dostanu ještě v noci. Sice jsem neměl turistickou obuv a oblečení, ale věděl jsem, že pohodlný terén projdu hravě v polobotkách, vycházkových kalhotách a saku. Z dálky jsem se vyhnul jediné budově, která stála ve směru mé cesty. Tou byla železniční stanice Boří les. Držel jsem se poblíž silnice vedoucí do Rakouska. Bohužel jsem podcenil „obětavost“ místních, z nichž značná část byla nejspíš zaangažovaná jako PS-PS, tj. Pomocná stráž Pohraniční stráže. (Nevím, zda pomocníci pohraničníků byli takto skutečně označeni). Existovala však PS-VB, tj. Pomocná stráž Veřejné bezpečnosti, s páskami na rukávech. Zpětně neodhadnu, jak dlouho jsem šel a jak blízko jsem byl k „čáře“. Nemít s sebou poměrně těžkou cestovní kabelu, jistě bych došel dál. Sice jsem byl poměrně dobře fyzicky trénovaný, některé věci přeci jen neodhadneme stoprocentně. Začal jsem mít neblahé tušení, že „za kopečky“ se nedostanu. Proto jsem odhodil pistoli, kterou jsem měl připravenu ke střelbě. Došlo mi, že by mi byla houby platná a krom toho bych mohl skončit pod dávkami ze samopalů. V noci jsem se ale nemohl prohrabovat v cestovní kabele a hledat věci, kterých bych se měl zbavit pro případ možného zadržení. Třeba negativů, které jsem po měsíce shromažďoval při různých příležitostech a výletech mimo Opavu. Mám jít dál nebo se vrátit? Začínalo mi to být jedno, a proto jsem pokračoval v cestě snad ještě asi půlhodinku. Pak se ozvalo, ve filmech často vídané: „Stůj, ruce vzhůru“. A bylo světla jako ve dne a kolem plno kluků málo starších ode mne, v zelených uniformách a se samopaly v rukách. Následovala pouta na ruce, usednutí do vojenského „gazíku“ a jízda na pohraniční útvar v Poštorné. V chodbě stáli pohraničníci, kteří měli kvůli mně noční poplach, připraveni v „uličce“, ručně poděkovat „kopečkáři“, který je nenechal spát. Krvavá řež z toho nebyla, jen pár pohlavků, facek a kopanců. V kanceláři, či výslechové místnosti, už čekali dva pánové v civilu. Zřejmě „kontrabráši“ jak jim familiárně říkali pohraničníci. (Můj synovec Jenda byl na hranicích psovodem. Přestože měl několik zadržení, nemám mu nic za zlé. Nikdy by mne nenapadlo mu vytýkat, že sloužil komunistickému režimu a bránil těm, kteří chtěli prchnout do svobodné země). Během jízdy v gazíku už chlapci v zeleném nahlédli do mé cestovní kabely.  Následovala důkladná osobní prohlídka a po zbytek noci probíhal prvý z mnoha dalších výslechů, které jsem absolvoval v průběhu bezmála tříměsíční vyšetřovací vazby. Zda jsem dostal něco k napití či zakousnutí, si už nevzpomínám. Ani se mi nevybavuje, jestli jsem během výslechu navštívil pohraničnické toalety. Patrně ano           

K tomu, že mi plán nevyšel, přispěl „svou troškou do mlýna“ také Ignác Čuleň z Březí u Mikulova 331. Osobní údaje mi nemizí z paměti ani po půl století. V protokolech mého vyšetřovacího spisu jsem si tehdy přečetl, že na pohyb podezřelé osoby v hraničním pásmu upozornil onen pán.

Vzpomenu jen na jeden moment z následujícího dne, kdy mne převáželi do věznice v brněnských Bohunicích. Po zastávce na Krajské správě StB a SNB na tehdejší Leninově ulici se jeden civil z mého doprovodu vzteky neudržel. Detailně si na jeho výroky nevzpomínám. Bylo to něco ve smyslu, že Ostraváci mne hledají kvůli letákům a já zatím podnikám výlet za hranice, abych se mohl stát žoldákem v Cizinecké legii. Z hlavy mi srazil „francouzský“ baret, který jsem tehdy nosíval, a pouta na rukou mi zacvakl tak silně, ze stopy po nich mizely řadu dní. Jakmile jsem vystoupil za vězeňskou bránou z auta, přebírající příslušník vězeňské stráže zakřičel „Co to má být?“ a rozkázal, aby mi pouta okamžitě sundali. Během několika minut jízdy Brnem mi totiž ruce začaly modrat a otékat kvůli špatnému oběhu krve.

Vyšetřovací vazba

V brněnské věznici jsem pobyl jen den, dva možná tři, před eskortou na sever. Vzpomínám, že věznice vypadala nově a čistě. Další zastávkou, opět jen na pár dní, byl starý kriminál v Olomouci. Na rozdíl od červené xylolitové podlahy v brněnské věznici, byla podlaha v olomoucké věznici z dřevěných fošen. Na cele jsem byl opět sám a téměř celé dny jsem chodil sem a tam mezi kovovými dveřmi s kukátkem a bez kliky a zamřížovaným oknem. Podobně jako některá zvířata v ZOO. Na podpatky polobotek jsem si před časem natloukl kovové cvočky, aby mé kroky při chůzi po dlažbě silnic a chodníků hezky vojensky zněly. Za nějaký den jsem si všimnul, že mé pochodování vězeňskou celou zanechalo v dřevěné podlaze spoustu ďolíčků od oněch cvočků.     

Z Olomouce následovala eskorta opět dál na sever. Vezli nás autobusem se zataženými záclonkami a všichni jsme měli spoutané ruce. Někteří měli ještě další, důkladnější upoutání. Ti byli vysazeni na mezizastávce. Až později jsem se dozvěděl, že to byla obávaná trestnice Mírov. Však se taky některým spolucestujícím ulevilo, když je nevysadili a mohli pokračovat v další jízdě. Pro mne byla cílovou stanicí věznice při Krajském soudu v Ostravě.

Opět starý, nevzhledný kriminál. Civilní oblečení po důkladné osobní prohlídce nahradila hnědá tepláková souprava. Údajně to měly být cvičební úbory armády z poslední spartakiády. Jídlo bylo po celou dobu mého pobytu mizerné a bylo ho málo. Občas se mi vybavuje vzpomínka z jedné vycházky v ohradě s vysokými betonovými zdmi na vězeňském dvoře. K obědu byla těstovinová kolínka čímsi politá. Při chůzi kolem kotce s hlídacím psem, jsem mu záviděl, že má těch kolínek neskonale víc, než byl můj oběd. Téměř po celou dobu vyšetřovací vazby jsem byl na cele sám a vůbec mi to nevadilo. Mohl bych říci, že mi to dokonce vyhovovalo.  Nevadilo mi ani světlo nad dveřmi svítící celé noci. Zamřížované okénko bylo poměrně vysoko, přesto jsem jím viděl na radniční věž s hodinami, v noci svítícími. Byla to svým způsobem značná výhra, protože mi tato velká “vymoženost“ umožňovala orientaci v čase. Žádné osobní věci jsem u sebe nesměl mít. Podlaha cely byla, stejně jako v Brně, červená, xylolitová. Na vyvěšeném papíru (na dveřích nebo na zdi?) byly tři informace: Pod hlavičkou Vězňům se zakazuj, bylo 24 bodů. Asi šest bodů oznamovalo, co se vězňům povoluje a možná stejný počet bodů informoval o tom, na co mají vězni právo. V rohu cely byl francouzský záchod, nad kterým byla ze zdi vyvedena trubička, kterou bylo možno napustit vodu na uhašení případné žízně. „Jídlo“ 3x denně, oběd v plechovém ešusu. Večeře studené. V neděli studený i oběd. Prvou neděli mne potěšil větší kousek chleba (33 deka) ke snídani. Při přebírání oběda, nevím už, zda to byl kousek salámu nebo něco podobného, jsem se zeptal na přílohu. Chodbař odpověděl, že chleba na celý den jsem dostal už ráno.  Hrubě mi vadila možnost sprchování omezená jen na několik málo minut jednou týdně. Vycházky v kotci na dvoře byly denní a měly trvat snad 20 minut. Čas ubíhal podle pravidelného rytmu: budíček v 6,00, oběda zhruba ve 12 hodin a večerka ve 22,00.

Pobyt byl zpestřován bachaři cinkajícími klíči, případně zaharašením klíčů v zámku. Což znamenalo okamžitý stoj do pozoru u stěny pod oknem a hlášení: „Pane veliteli, vězeň č….. přítomen“.  Na povinnost se takto hlásit jsem byl důrazně informován poté, kdy jsem se po prvém nahlédnutí dozorce do cely nahlásil jménem.  Další „vyrušení“ spočívalo k předvádění k výslechům, kterých jsem zažil bezpočet. Po shrnutí mých prokazatelných protistátních a protisocialistických aktivit, přiznal jsem jen ty letáky a předměty, které jsem měl při zadržení, spočívaly výslechy vesměs v dotazech na to, kdo mne instruoval, kdo řídil, s kým jsem spolupracoval. Nevzpomenu už, kolik osob na různých fotografiích jsem měl identifikovat či potvrdit mou spolupráci s nimi. Letáků, i mých, měli páni vyšetřovatelé taky slušnou sbírku. Mohl bych prohlašovat, jak mne při výsleších fyzicky nebo psychicky týrali. Nic podobného jsem nezažil. V průběhu téměř tří měsíců vyšetřovací vazby padla, vzpomínám-li dobře, jediná vyhrůžka. Prý je na spadnutí III. světová válka a pak mne a podobné nepřátelské elementy postaví i bez rozsudku ke zdi. Až po propuštění jsem se dozvěděl, že tehdy vypukla takzvaná Kubánská krize a k válce mezi USA a SSSR skutečně chybělo velmi málo. Sověti stáhli z Kuby rakety a opět zavládl mír. (Škoda jen, že se, zejména po rozpadu Varšavské smlouvy, podobně nechovají Spojené státy i NATO a své základny rozmisťují po celém světě. Mnohé mají, s výrazně modernějšími a výrazně účinnějšími zbraněmi, mnohem blíže k hranicím Ruska než je vzdálenost Kuby od USA).

V průběhu vyšetřovací vazby jsem měl na nějaký čas jednoho spoluvězně. Údajně se jmenoval Štěpán, měl být z Prahy a obviňován za navádění k sabotáži. Prý pracoval na jakési rozvodně plynu, tepla nebo elektřiny v Ostravě nebo ve Vítkovicích. Mladému spolupracovníku měl říct a ukázat, jak snadno by bylo možné vyhodit celý komplex do vzduchu. A onen mládenec se o to prý chtěl pokusit. Jeho záměr včas odhalili a on prý prozradil, kdo mu dal instrukce. Detaily oné historky mi dávno vypadly z mysli a netuším, zda odpovídala pravdě. Možná že byla. Třeba šlo jen o pokus vyšetřovatelů jak ode mne získat případné další informace a doznání. Předpokládali, že toho mám na svědomí víc a doufali, že se budu rovněž chlubit tím, co vše jsem provedl a s kým se stýkal. Ničím jsem se nechlubil. Snad jen mým chvilkovým, avšak skutečným, úmyslem: po propuštění založím skupinu, vyzbrojíme se a budeme bojovat proti komunistům se zbraněmi v rukou.  Spoluvězeň mi takový pitomý nápad rozmlouval. I bez toho jsem vbrzku naznal, že není přelom padesátých let a že západním mocnostem je “šumafuk“ co se děje v ČSSR. 

(Svou ochotu pomoct při svrhávání režimů v NDR, Polsku a naposled v Maďarsku na podzim roku 1956 to dostatečně prokázaly. Zůstalo jen u výzev a následné kritiky tvrdých potlačení oněch povstání. Hezky ze závětří, z důkladně střeženého mnichovského areálu vysílačů RFE. 

Ve vzpomínkách na prvých patnáct let mého života jsem se zmínil o letácích, které byly počátkem 50. let minulého století let v hojné míře, vesměs balóny, dopravovány z NSR na území ČSR.  Z nich jsem si ve sbírce ponechal jen tzv. Hladovou korunu. Jde o reprodukci jednokorunové státovky emitované při měnové reformě v roce 1953. Letáček má velikost originálu platidla - 5x10 cm. Na publikovaném snímku jsou výzvy Čechoslovákům téměř nečitelné, proto je doslovně přepisuji. V pravé části lícní strany je text:

HLADOVÁ KORUNA  - DAR SOVĚTSKÉHO SVAZU

Je to důkaz vládní bezradnosti a bankrotu pětiletky, památka na to, oč Vás vláda okradla.

Je to výzva k boji, povel, abyste proti slabosti režimu postavili sílu lidu a kladli odpor, jak nejlépe můžete. Lid ostatních zemí, zotročených Sovětským svazem, se sjednocuje a připojí se k Vám ve Vašem zápase. Svobodný svět je s Vámi. Všechna moc náleží lidu !

Na levé straně aversu je text:

ČEŠI  A SLOVÁCI !

Režim slábne a bojí se Vás. Moc je v lidu a lid stojí proti režimu. Sjednocujte a mobiblisujte své síly ! Pryč s kolchozy ! Trvejte na právech dělnictva ! Dnes si vymáhejte ústupky, zítra svobodu !).

Vzpomněl jsem si na jediného „bachaře“. Suchopár, s téměř žlutým, vrásčitým obličejem. Jeho výsadou bylo kontrolování stupně lesku xylolitové podlahy. Po otevření dveří, a po našem předpisovém nahlášení, se podíval na podlahu a zavelel: „Ta podlaha bude špígl nýgl“. A Štěpán na to: „Rozkaz pane veliteli, my ji vyšpíglnýglujeme“. Kromě cinkání klíči nebo občasným zaharašením klíčů v zámku či bouchnutí do dveří nás, a patrně ani jiné vězně, žádný z dozorců „nebuzeroval“.  

Spoluvězeň mi ale otevřel další obzor. (Můj otec se, kromě náboženského zápalu, zajímal též o parapsychologii, hypnózu a podobné „nevědecké“ obory. V knihovně jsme měli řadu knih s touto tématikou vydaných vesměs v období prvé republiky. Osobně chtěl vše zkusit, ověřit a vyzkoušet. Varoval mne před jediným, před spiritismem. Podrobnosti neprozradil, ale netajil se svou účastí na několika seancích. Neposlechl jsem ho a soukromě se mi v mládí podařilo realizovat několik úspěšných pokusů s dušemi zemřelých. Zřejmě včas jsem od dalších experimentů upustil). Při dlouhých hovorech s panem Štěpánem jsme narazili i na „pavědu“ v podobě astrálního „já“. Vysvětlil mi v podstatě jednoduchý princip: musí být naprostý klid a stoprocentně zajištěno, že experimentujícího nic nevyruší. Mohlo by nastat přerušení astrálního a fyzického já. Experiment spočívá v tom, že si musím představovat, jak se odpoutávám od svého pozemského těla a má astrální podoba může putovat kamkoliv mne napadne. Vězení bylo pro ten účel vlastně ideální. Na rozdíl od 50. let se žádné noční výslechy nekonaly, strážní i vězni byli také zticha a žádný hulákající blázen na našem poschodí nebyl. Jednou v noci jsem se odhodlal k pokusu. Ležím a představuji si, jak vstávám, procházím dveřmi a vycházím na prázdnou chodbu. Byla horká letní noc (toho roku bylo mé prvé léto, kdy má pokožka nenabrala sluneční bronz) a já šel po chodbě k otevřenému oknu. Viděl jsem z něj na ulici, město a nedaleko stojící most. Začal se mne ale zmocňovat jakýsi podivný pocit, rychle jsem se vrátil do cely a „vstoupil“ do mého ležícího těla. Za nějaký okamžik jsem se probral.  Štěpán na mne vyděšeně zíral. Co prý je se mnou? Pověděl jsem mu o mém pokusu. Musel jsem mu slíbit, že to, pokud bude se mnou na cele, už nezopakuji. Měl by děsný problém, pokud bych byl zemřel. Jistě že by mu nevěřili, že mne nezabil on. Pokud někoho vedli k výslechu, pak byla okna chodby, byť zamřížovaná, vždycky zavřená. Vedli-li náhodou v protisměru jiného vězně od výslechu, pak jeden z vězňů musel čelem ke zdi a druhý musel otočit hlavu tak, aby neviděl, kdo prochází kolem. V Ostravě jsem nikdy nebyl a Štěpán, který Ostravu znal, mi potvrdil, že takový výhled z oken chodby může být. (O astrálním já mi mnohem později vyprávěl i přítel, malíř Jaroslav Šerých. Prodělával vážnou operaci srdce. Uspán, najednou zpozoroval, že se začíná z výšky dívat na dění v operačním sále a vidí své ležící tělo na operačním stole. Pomalu se vzdaloval, ale posléze jej něco přimělo k návratu. Operace se zdařila a on svůj zážitek po nějakém čase zpodobnil v jednom ze svých úžasných obrazů).

Po přemístění mého spoluvězně jsem zůstal opět na cele sám. Využil jsem možnosti a nechal jsem si z knihovny přinášet různé knihy dle tamní nabídky několika desítek titulů. Četl jsem zejména cestopisy. Některé z knih měly za sebou delší historii, protože v nich byla razítka z dávno zrušených TNP – Táborů nucených prací.

V den mých 16. narozenin mi, s několikadenním zpožděním předali dárek. Bylo jím soudní rozhodnutí o prodloužení, tehdy maximální dvouměsíční, vyšetřovací vazby. S odůvodněním, že státní prokurátor nestihl ve stanoveném čase věc meritorně vyřídit. (Po propuštění mi rodiče ukázali obal z balíčku, který mi poslali k narozeninám. Věznice jim jej vrátila jako nedovolený).

Soudní přelíčení

Po skončení výslechů vypracoval prokurátor několikastránkovou, hustě psanou, obžalobu. Žalován jsem byl za pokus nedovoleného opuštění republiky a pobuřování proti společenskému a státnímu zřízení tiskovinami a jinými veřejně účinnými prostředky. Můj otec dostal reference na údajně nejlepšího ostravského advokáta, JUDr. Jana Blablu. Setkal jsem se s ním až po vyhotovení obžaloby. Dobře oblečený elegán středního věku hodnotil velmi pozitivně to, že nejsem obžalován i ze špionáže. V tom případě by mi, mladistvému, s možností nepodmíněného odsouzení v maximální jedné polovině trestní sazby pro dospělé, hrozilo až osm let vězení. Za žalované trestné činy že mohu dostat nejvýše dva a půl roku.  Mou prokázanou nepřátelskou protistátní činnost že nemůže zpochybňovat, a proto bude u soudu poukazovat zejména na spořádané rodinné poměry i na to, že jsem svou trestnou činnost doznal.

Soudní přelíčení se konalo u Okresního soudu v Opavě dne 2. října 1962. Před jeho zahájením mi obhájce oznámil, že proces bude veřejný a zúčastní se jej asi 120 zástupců ze středních škol a učilišť z Opavy i některých okolních měst. Může to mít negativní vliv na výši trestu. Pozvaní mají vidět, že činnost nepřátelská socialistickému zřízení nezůstane nepotrestána.

Při přelíčení vystoupili proti mně jako svědci čtyři z pěti spolubydlících na internátním pokoji: Landa, Neuzer, Paluzga a Petráš. Dokazovali, jak jsem je negativně ovlivňoval. Pouze Vladimír Musil (se kterým jsem se setkal po deseti letech v domě na Herčíkové, ve kterém získali družstevní byt též jeho rodiče), u soudu prohlásil, že na něj mé aktivity nijak nepůsobily. Svědčit, za 120 Kč ušlého výdělku, přišel též jakýsi pan inženýr. Prý našel jeden z mých letáků a zanesl jej na bezpečnost. Přítomní v soudní síni se dozvěděli, jaký nepřátelský živel je zde souzen. Přitěžujících okolností bylo vícero. Jednou z nich bylo třeba to, že francouzštinu jsem studoval za 1 a navíc jsem studoval i němčinu.  Nebo, věta mi nemizí z paměti, že obžalovaný by byl schopen za peníze i zabíjet. Jak údajně prohlásil jeden ze svědků. (Lze si představit, že vyšetřovatel se mohl onoho mého spolužáka zeptat, zda jsem hovořil o tom, že v Cizinecké legii jsou slušné výdělky a hlavním posláním legionářů je střílet na živé terče. Z jeho kladné odpovědi učinil závěr, že legionáři jsou placeni za zabíjení a obžalovaný chtěl být jedním z nich).

Prokurátor požadoval, abych byl exemplárně potrestán. Vybavují se mi dva důvody. Opavsko i hlučínsko že je i bezmála dvacet let po skončení války stále prodchnuto nacistickou ideologií, které podlehl i obžalovaný. Mají zjištěno, že v některých rodinách na hlučínsku je po večerech čítán Hitlerův "Mein Kampf". (Nejspíše mu v jeho "svatém rozhořčení" uniklo, že naše rodina žije na Horňácku). Závažnější je však ta skutečnost, že u nemalé části "naší studentské mládeže" se projevují podobné protisocialistické nálady a  vystoupení, jako u obžalovabého. 

Obhájci se ani jeho předestření rodiny Janásových jako slušné a spořádané příliš nevyvedlo. Posudek z Národního výboru v Nové Lhotě to sice potvrzoval. Zároveň ale, v souladu se skutečností, v něm stálo, že rodina je silně nábožensky založena. Z takového dovětku prokurátor samozřejmě vyvodil, že přeci nábožensky založená rodina nemůže vychovávat socialisticky smýšlející člověka a platného člena společnosti. (Při výsleších v průběhu vyšetřovací vazby jsem přiznával pouze to, co bylo prokazatelné. Dnes už nevím, zda při otázkách co mne inspirovalo k pokusu o útěk za hranice, nebyl položen dotaz na poslech „štvavých“ rádií ze Západu. Pokud ano, odpověděl jsem jistě záporně. Jejich poslech nebyl trestným činem ani přečinem, ale mohl být jednou z přitěžujících okolností. Prokurátor by měl další důvod poukazovat na to, že rodina zase tak spořádaná nebyla, jak se snaží tvrdit pan obhájce).

Soudní přelíčení trvalo celý den a v jeho závěru vynesl soudce JUDr. Jaromír Tomášek rozsudek nepodmíněného odnětí svobody v délce patnácti měsíců. Krátce jsem pak mohl hovořit s mými rodiči, kteří přijeli k soudu. Obhájce řekl, že je spokojen s nízkým trestem a odvolávat se nebude. Otec na to pravil, že s ním končí, odvolání podá sám a zaplatí jiného obhájce. Za několik málo dnů o soudu referovala Svobodná Evropa a kritizovala vysoký trest. Pokud by se rodiče nezúčastnili přelíčení, mohl by některý z nich dostat srdeční záchvat. Podle RFE jsem dostal nepodmíněný trest. Jenže namísto jeho délky v měsících bylo posluchačům v ČSSR sděleno, že jsem byl odsouzen k 15 letům.

Můj otec podal ústní odvolání ihned po skončeném přelíčení a rozhovoru s advokátem. Soudy v té době pracovaly efektivně a rychle. Odvolací řízení u Krajského soudu v Ostravě se konalo za necelý měsíc, dne 29. října 1962. Obhajoval mne, unaveně vyhlížející a zdaleka ne tak elegantní jako předchozí advokát, JUDr. Vladimír Sosna. Soudce však konstatoval, že má trestná činnost měla závažný protispolečenský charakter a byla v celém žalovaném rozsahu prokázána. Není důvod měnit výši uloženého trestu a rozsudek opavského soudu potvrdil. Moje matka k ostravskému soudu už nejela, protože měla zdravotní problémy.

Vězeňská anabáze

Po definitivním rozsudku jsem byl z mé cely přemístěn na společnou, eskortní, celu s asi dvanácti mladistvými odsouzenými. Čekali jsme, až nás převezou do jiných NVÚ – MV, tj. Nápravně výchovných ústavů Ministerstva vnitra. Mírněji to působící název než věznice, trestnice nebo pracovní tábor.

Ochrannou ruku nade mnou od prvých chvil držel mladistvý Kubenka, kterému dokázali asi šestnáct loupežných přepadení. Už svou mohutnou postavou budil mezi spoluvězni respekt. Určitou roli snad zahrála náhoda. Po přeložení na společnou celu mi vrátili kabelu s těmi mými osobními věcmi, které nebyly zabaveny jako předměty doličné. Mezi nimi jsem měl i několik krabiček cigaret, čokolády a možná ještě nějaké dobroty. Kubenka si vše prohlížel, požádal o dobrou cigaretu. Večer mi navrhnul, abych mu na noc svěřil svou kabelu, protože by mi ti gauneři v noci jistě všechno rozkradli. Neměl jsem důvod mu nevěřit a ráno jsem měl vše zpátky. Tím se ze mne stal privilegovaný odsouzený. V té době jsem byl poměrně silným kuřákem. Kouřil jsem jistě víc než dvacítku denně. Memfisky a orientky dlouho nevydržely, protože jsem nebyl lakomým ani vůči jiným odsouzeným kuřákům. Ti si své cigarety běžně vyráběli z tabáku baleného do cigaretových papírků. Až nám mé cigarety došly, pak jeden ze spoluvězňů balil ze svého tabáku, i tabáku ostatních, cigarety i pro mne. Svůj tabák jsem neměl a mé pokusy o zabalení cigarety dopadaly bídně.

Další mou výsadou mezi spoluvězni bylo, že jsem byl student a „politický“.  Na eskortu čekal taky mladistvý odsouzený - Bezecný. Nepodmíněný trest dostal za mnoho vykradených chat. Byl z Opavy, a jakmile zjistil, že na celu přišel student souzený v Opavě, kde se o jeho přísném a nespravedlivém odsouzení šířilo mnoho zvěstí, tak ze mne vytvořil téměř hrdinu. (Kdoví, kolik chat při poslední „šňůře“ vykradl. Po dopadení mu esenbáci ukazovali snímky různých vykradených chat a na většině fotek bylo napsáno „Bezecný“. On věděl, že jej nepodmíněný trest stejně nemine, a proto žádnou z tak označených chat nerozporoval. Tvrdil, že chtěl policajtům usnadnit práci a mít to za sebou. Kromě toho se těšil do Libkovic, kde sedí několik jeho kamarádů). Kterýsi ze spoluvězňů, při povídání o tom, kdo co z nás spáchal a za co byl odsouzen, měl ke mně reálnou poznámku. S letáky že jsem měl dost práce a žádný finanční prospěch jsem z toho neměl. Zato oni ze svých krádeží a loupeží vždycky něco měli a přitom většina z nich dostala mnohem menší „flastry natvrdo“ než já.  

Z Ostravy jsem byl eskortován do pražské Ruzyně. Od prvých okamžiků jsem si v duchu přál, abych v této věznici odseděl celý trest. Na chodbách květiny, před celami visely bílé ručníky. Na cele sklopné lůžko s matrací, sklopný stolek i dvě sklopné sedačky. (Rozdíl to od ostravské věznice. V cele tam překážely na zemi dva dřevěné rošty se slamníky, na které se nesmělo během dne lehat. Stolek i dvě sedačky byly připevněny k podlaze). K obědu smažený vepřový řízek s bramborovou kaší - prvé slušné jídlo po více než čtyřech měsících. Idylka trvala jen dva dny a následovala eskorta do nápravného zařízení v Libkovicích u Mostu.

Libkovice u Mostu

Už prvý moment byl značně depresívní. Libkovické NZ - MV ČR sestávalo z několika zděných, nejvýše dvoupatrových, budov. Areál obepínal koridor vysypaný bílým písem ohraničený vysokým, asi třímetrovým oplocením z ostnatého drátu. V rozích stály strážní věže. Před koridorem, směrem do areálu, bylo další, asi metr vysoké zadrátování. Případného narušitele ocitnuvšího se v předpásmu, by strážní varovali. Samotný koridor byl pro každého prchajícího „odsouzeného mladistvého“ pásmem smrti. Upozorňovaly na to tabule zavěšené na drátech. Za tmy i zhoršené viditelnosti byl osvětlen množstvím lamp se silnými světelnými zdroji. Atmosféra i vzhled byly podobny klasickému německému pracovnímu táboru, který jsem vídal ve filmech z II. světové války a později v reálu komunistickému pracovnímu lágru se skromným názvem Tábor XII. Tehdy jsem podobná zařízení vídal na plátnech kin a posléze z exteriéru. Nyní jsem se ocitl uvnitř pracovního lágru určeného pro odsouzené mladistvé delikventy, tj. osoby ve věku od patnácti do osmnácti let. Do dovršení věku 15. let byl pachatel trestného činu označován zákonem jako nezletilý a za jeho skutky odpovídali rodiče. Mohli být souzeni, jakoby čin spáchali oni sami. Odsouzený umístěný v Libkovicích byl po dosažení věku osmnácti let eskortován do některé z pevných věznic nebo pracovních táborů pro dospělé.

Vyfasoval jsem pracovní kabát určený pro někoho většího, v botách jsem měl taky dost místa. Detaily si už nevybavuji. Byl jsem ubytován na světnici s asi deseti dalšími odsouzenými. Po příjezdu měl každý z nás napsat jeden dopis rodičům nebo někomu z příbuzných. Mohli jsme je požádat, aby nám poslali balíček s toaletními potřebami. (Jediný to balíček, který mi rodiče směli poslat za celou dobu vyšetřovací vazby i výkonu trestu). Jeden cikán ze Slaného, odsouzený za vraždu, se osmělil a zeptal se mne, jestli by mi mohl dopis nadiktovat, protože neumí psát ani číst. Neodmítnul jsem ho, přestože jsem byl v obžalobě i rozsudku označen nejen za fašistu, ale i rasistu. Odchozí i příchozí korespondence byla cenzurována a nevhodné pasáže cenzor znečitelnil. Bylo mi povoleno napsat jeden dopis za 14 dnů na adresu, kterou jsem uvedl při příjmu.

Každý z nás se měl (nevím už, zda to bylo dobrovolné či povinné) přihlásit do učebních kursů, po jejichž absolvování obdržíme výuční listy v příslušném oboru. Doufal jsem, že budu venku dřív, než je plánovaná délka zednického kursu, který jsem si vybral. Pro negramotné byla povinná účast v kursech psaní a čtení. Denně nás odváželi, většinou uzavřenými nákladními Tatrami V3S nebo autobusy, na pracoviště. Pracoval jsem na dvou: na výstavbě sídliště v Mostě a při budování elektrárny Ledvice. Budíček byl brzo ráno, podle vzdálenosti na pracoviště, ve 4 nebo v 5 hodin. Po snídani nástup na Apelplatz, hlášení, denní rozkaz a po jednom jsme vycházeli turniketem k přistaveným dopravním prostředkům. Ve „vétřieskách“ jsme seděli v nevytopeném, uzavřeném skříňovém provedení na lavicích. Strážní s námi asi nebyli, protože jsme nebyli spoutáni. Osobním vozem jako doprovod zřejmě nejezdili, nejspíše seděli v kabině vozu. V autobuse, jakmile jsme se usadili, byla před sedadla natažena síť oddělující trestance od strážných se samopaly.

Budované sídliště v Mostě nebylo ohraničené tak, jak jsem je vídal v Horním Slavkově. Mělo jen jednoduché oplocení a nás hlídali „černoprdelníci“. Zřejmě závodní stráž tamního stavebního podniku složená ze starších „dědků“ v černých mundurech. Byli vyzbrojeni puškami, které jim sloužily spíš jako opěrky. Libkovičtí strážní, kteří nás na stavbu doprovázeli, zůstávali v kanceláři na stavbě. V jednom z prvých dnů mne jeden z nich zavolal a řekl, že ví, že jsem „kopečkář“. Nemám se o žádný útěk pokoušet, protože tohle – poklepal významně na samopal – by mne dostihlo. Pokud šel některý ze strážných na staveniště, pak bez samopalu. A jestli výjimečně do rozestavěného domu, pak si odepínal i opasek s pistolí. Eliminovali tím riziko možného napadení kvůli uloupení zbraně. Domy byly stavěny z cihel a já jsem pracoval jako pomocný dělník u civilních zedníků. Jakmile jsem měl za sebou pár teoretických zednických lekcí, měl jsem za úkol vyzdít meziokenní sloupek. Trvalo jen pár hodin, než mne odvolali. Nejprve jsem ale musel mé dílo, šikmé a různě nesouměrné, rozebrat.  Nastávala zima a naše oblečení bylo dost chatrné. I jeden zedník se mne optal, jestli by nám na lágru nemohli dát něco teplejšího.

Na ledvické elektrárně jsem pracoval asi jen krátce, protože se mi vybavuje pouze jeden den. Mrzlo, a já jsem měl motykou rozhrabovat led na pláni, přes kterou vedla rýha s tekoucí vodou, tak, aby potůček nezamrznul.

Naše pracovní výkony byly hodnoceny nejen zanedbatelným finančním ohodnocením, ale promítaly se také do množství jídla. Stravenka 3 byla nejlepší. Asi týden - dva jsem měl 2, potom již jen jedničku. Rozdíl názorně vystihuje oběd, při kterém jsme měli kynuté knedlíky. Stravenka 3 = 3 knedlíky, 2 = 2 knedlíky. Byl jsem jedním z těch, kteří si odnášeli talíř s jedním knedlíkem. Kromě toho mně, a podobným neplničům stanovených výkonových norem, narůstal dluh za vězeňský pobyt a stravu. Za 1 den strávený ve vazbě musel mladistvý odsouzený zaplatit 20 Kč, za den ve výkonu trestu 28 Kč.

Uniformovaní příslušníci sboru MV měli dvoje pracovní zařazení. Ti, kteří byli zaměstnáni jako strážní, s odsouzenými téměř nepřišli do styku. Druzí působili jako „vychovatelé. Vzpomínám na jednoho vychovatele, kterého spoluvězni nazývali „Jablíčko“. Snad pro jeho kulatý, mírně načervenalý obličej. Byl dost ras, ne že by třeba někoho fyzicky trestal, ale „buzeroval“ za kdeco. Ke mně se choval slušně. Jednou mi i řekl, že se mu nelíbí, jak málo jídla na „jedničky“ dostáváme. Ze své pozice však na tom nemůže nic měnit. Bohužel byl záhy převelen, nebo možná přešel na vlastní žádost, od vychovatelů ke strážným. Jiný měl přezdívku „Dnes a denně“. Nevím už proč. Pochybuji, že některý z odsouzených znal skutečná jména vychovatelů nebo strážných.  

Po příjezdu z pracoviště a po projití turniketem následoval nástup, někdy trvající nekonečně dlouho i za děsného počasí. Nezřídka byl doprovázen namátkovou osobní prohlídkou některých vybraných jedinců, jindy celé skupiny. Než jsme dostali povel k odchodu na ubikace, byl už zpravidla podvečer nebo úplná tma.

Vpravo na nádvoří, naproti budově kde jsem byl ubytován, byl podzemní betonový bunkr - korekce. Nebyl zcela pod zemí, protože plechová okénka s dírkami byla nad úrovní terénu. Měla to být holá betonová místnost bez jakéhokoliv vybavení. Při nástupu na denní rozkaz se nezřídka ozvalo, že k x – dnům korekce se odsuzuje ten a ten mladistvý za ten a ten přestupek proti kázeňskému řádu.

K několika dnům byl odsouzen i můj ochránce již z ostravské věznice, Kubenka. Za napadení spoluvězně. V jednu neděli, nedlouho po mém přemístění do Libkovic, se naše světnice nějak nenápadně a rychle vyprázdnila. Se mnou tam zůstali jen dva spoluvězni, Pažický a Vejrosta. Vcelku odpudivá a nesympatická přátelská dvojice, mladiství darebáci. Napadli mne, že prý jsem bonzák donášející vychovatelům. Prý chodím udávat, co se mezi vězni povídá nebo chystá. Marně jsem namítal, že to je nesmysl a něčí výmysl. Dostal jsem jednu nebo dvě facky. Ne takové, že by mi třeba tekla krev. Kubenka nějakým pátým smyslem vytušil, spíš mu to ale někdo řekl, že se mi něco stalo. Zeptal se mne, a já mu pověděl, co se událo. Vejrosta s Pažickým skončili na marodce a Kubenka v korekci. Naštěstí byl teprve podzim a v korekci ještě nemrzlo.

Nedlouho po této epizodce došlo v listopadu k mnohem závažnější události. Některé odsouzené vozili na vzdálenější stavbu, do Chomutova. Část vězňů se domluvila, a při návratu z pracoviště přepadli strážné v autobuse. Někdo z civilů jim údajně napomáhal a na pracoviště pro ně pronesl pistoli. Měli prý v úmyslu odzbrojit strážné a vyzbrojeni samopaly chtěli prchnout na Západ. Měli dvojí smůlu. Podařilo se jim odzbrojit jednoho ze strážných, kterému vytrhli z rukou samopal. Ten se však zasekl a nevyšel z něj ani jediný výstřel. Další strážní začali střílet a navíc měl autobus údajně projíždět kolem vojenských kasáren. Nastal poplach a do Libkovic se vrátil prostřílený autobus s mnoha zraněnými, zřejmě i nějakými mrtvými.  Poplach nastal i v táboře. Štěkot psů, křik a povely nás přitáhly k oknům. Viděli jsme, jak vyvádějí spoutané “mladistvé odsouzené“ přímo do korekce. Za maličkou chvilku nás ale vychovatelé zahnali od oken a my nemohli sledovat, co vše se venku dělo. Aktéry vzpoury přemístili neprodleně do jiných věznic.  Při propouštění z výkonu trestu jsem musel podepsat, že nebudu hovořit nebo psát o tom, co jsem v průběhu mého věznění viděl nebo zažil.  

Na nás ostatní měl jejich pokus též dopad. V prosinci byly povoleny návštěvy rodinných příslušníků. Zkušení odsouzení zažili šok. Návštěvy se běžně odehrávaly v jídelně tak, že vězni seděli u stolů společně s návštěvami, mohli o čemkoliv hovořit, nebo si i něco předávat. Vychovatelé procházeli víceméně formálně po sále. Pro tuhle návštěvu, možná i pro další, které jsem už neabsolvoval, byly jídelní stoly sestaveny do dvou dlouhých řad. Na jedné straně stolů jsme seděli my a mezi každým z nás seděl jeden uniformovaný příslušník. Naproti nám seděli návštěvníci. Pamlsky, které přinesli, zůstaly ležet na stolech a my si je mohli převzít až po jejich důkladné kontrole.

V dopisech jsme nesměli psát o ničem, co souviselo s trestnou činností nebo s pobytem ve vězení. Kromě lítosti nad spáchanými činy a slibováním nápravy. Měli jsme povoleno napsat, že vše je fajn a máme se dobře. Měl-li cenzor k nějaké pasáži v dopise výhrady, pak ji znečitelnil. Možná že i dopis pisateli vrátil. Při návštěvě jsem rodičům řekl, že mám nedostatek jídla. Otec okamžitě napsal do Libkovic stížnost. Náčelník obratem odpověděl, že na kalorickou a nutriční hodnotu podávané stravy je u mladistvých dbáno a není důvod ke stížnostem. Jistě nám něco „potřebného“ do stravy přidávali. Na fotografii pořízené těsně po mém návratu z vězení nevypadám vyhladověle, ale mám tváře pěkně odulé.    

Vánoční svátky roku 1962 byly prvými, které jsem prožil mimo naši rodinu. Byl jsem u vánočního stromku, jedl – výjimečně normální porci - smaženého kapra s bramborovým salátem. Přesto to nebyly Vánoce. Zima toho roku však byla důkladná. Námraza na oplocení z ostnatého drátu byla tak značná, že vypadalo spíš jako stěna s mnoha malými okýnky.

Mladistvý odsouzený mohl po uplynutí jedné třetiny trestu odnětí svobody požádat o podmínečné propuštění. U mne byl tím dnem 29. listopad. Má žádost byla zamítnuta. Pro krátkost mého pobytu ve výkonu trestu, prý nebylo možno zjistit, zda došlo k mé nápravě. Okresní soud z Mostu, rozhodující o podmínečném propuštění žadatelů, zasedal v libkovickém NZ každý měsíc. Při jeho prvém zasedání roku 1963 jsem byl podmínečně propuštěn na pětiletou zkušební dobu. Můj otec jel v krátké době do Libkovic 2x. Jak na prosincovou návštěvu, tak i k rozhodování soudu o mém propuštění. (Máti byla jen na návštěvě).

Náčelník NZ mi při odchodu podal ruku se slovy: „My si také ledacos myslíme o současné situaci, ale necháváme si to pro sebe“. Nevím, zda to mělo být ponaučení a doporučení pro má případná další jednání, nebo měl také negativní názor na tehdejší režim.

Opět na svobodě

Pokud by otec nepřijel do Libkovic s teplým oblečením, vyšel bych před bránu NZ do silného mrazu jen v saku, které jsem měl v červenci při zadržení na sobě. Při propuštění jsem dostal jakýsi malý, v té době předepsaný, peníz. Nejspíš by stačil jen na zakoupení jízdenky, na železniční stanici Mariánské Radčice stojící v blízkosti NZ–MV ČR Libkovice u Mostu, do nějaké blízké stanice. Za podobných podmínek opouštěl bránu pracovního lágru nejeden mladistvý bez rodinného zázemí. Co měl v takové situaci jiného dělat, než si někde něco ukrást nebo uloupit.

Vězení jsem opouštěl s dluhem téměř tří tisíc korun. Odvolání proti němu zamítli a já v daném termínu nezačal dluh splácet. „Komunisté mne zavřeli a ještě jim mám zato platit?!“ Krom toho byl můj výdělek při pásové výrobě bot ve Svitu Gottwaldov ve výši necelé jedné třetiny dlužné částky. Z ministerstva vnitra dostala účtárna pokyn k neprodleným exekučním srážkám. Můj osobní protest spočíval v tom, že jsem se stal absentérem a délka splácení se tím výrazně prodloužila, protože nějakou malou částku na živobytí mi museli nechávat. Jediným kladným znaménkem bylo, na rozdíl od současné praxe, že se dluh nezvyšoval o úroky.   

Nechci zpětně spekulovat o tom, zda byl státní prokurátor nebo předseda okresního soudu fanatickým stoupencem komunistických idejí a nakolik oběma leželo na srdci blaho republiky, která se v onom roce 1962 stala, podle nového názvu, republikou socialistickou. Možná se ve svých profesích zabývali běžnou kriminalitou a nyní jim byl přidělen „horký brambor“, se kterým museli něco provést. Ani tehdy, byť jsem byl odsouzen k relativně vysokému trestu, jsem na ně nedostal vztek a nezačal prahnout po pomstě. Platil jakýsi trestní zákon, který jsem porušil. Advokát byl nadšen z toho, že nejsem obžalován také ze špionáže. Tehdy byla trestným činem též služba v cizím vojsku, u mne ve stadiu pokusu. (Za pokus byla stejně vysoká trestní sazba, jako za trestný čin dokonaný. Pokus mohl být brán jen jako jedna z polehčujících okolností). Obžaloba se omezila pouze na trestné činy pobuřování "tiskem a jinými účinnými prostředky" a snahu prchnout za hranice. Soudce další z možných „zločinů“ také nepřidal.

Nezlobil jsem se ani na mé spolužáky, kteří se ocitli v rolích svědků, svými výpověďmi dokazovali mé neblahé působení na ně a potvrzovali prokázané skutečnosti. Museli být vystrašeni jen tím, že je k výslechu pozvali buď na SNB, nebo na StB. Po propuštění z lágru jsem na jaře roku 1963 pracoval asi dva měsíce jako lesní dělník v Moravském Berouně. Vesnice Zátor, ve které bydlel jeden z mých spolužáků–svědků, Landa, nebyla příliš vzdále na. V telefonním seznamu jsem zjistil, že mají doma telefon a zavolal jsem mu s návrhem, že jej přijedu navštívit. Souhlasil, a já stále vidím jeho vystrašený výraz při našem setkání. Snad se obával, že se mu jedu pomstít, zatímco já jsem si s ním chtěl jen popovídat jako s někdejším kamarádem. Domů mne nepozval. Asi i proto, že jeho matka byla tehdy tajemnicí nebo předsedkyní tamního Národního výboru.

Při mém působení v Gottwaldově jsem se v jedné restauraci náhodně potkal s mou třídní profesorkou z Opavy. Očividně byla překvapena, někam údajně hrozně spěchala, a proto jsme, kromě pozdravení, neprohodili snad víc než jen pár vět. Vloni jsem se přihlásil do školní třídy na webových Spolužácích. Kromě Ládi Musila je tam přihlášen pouze jeden spolužák a několik spolužaček. Jejich jména, poté kdy se vdaly, mi nic neříkají.

Po roce 1990 jsem nejel pátrat do mého spisu v archivu bezpečnostních složek. Uložen jistě je, protože jsem byl rehabilitován. Proč bych měl třeba zjišťovat jména mých vyšetřovatelů nebo dalších osob, které tehdy zasáhly do mého života? Vymýšlet si, jak se mnou bylo tvrdě a nezákonně při výsleších nebo ve vězení zacházeno a pak podávat soudní žaloby? Měl jsem zajet za Ignácem Čuleňem a ptát se jej, proč na mne, případně i další „kopečkáře“ upozornil pohraničníky? Dělat z toho aféru a předhazovat jej třeba nějakému stupidnímu bulváru nebo „investigativním“ reportérům?

Rehabilitace 

Nemohu nevzpomenout na ustavující schůzi brněnské pobočky Konfederace politických vězňů konané v zaplněném sále Stadionu na tehdejší Leninově ulici, který sousedí s Krajskou správou P-ČR, dříve SNB a StB. Pořadatelé vyvěsili nad tribunou transparent vítající prominentního vězně komunistického režimu, kterého dva dny před koncem roku 1989 zvolilo komunistické Národní shromáždění hlavou státu. Pan prezident nepřijel, neboť jeho přátelé žili vesměs v Praze, případně v Torontu, v USA či jinde na západě. (Chudák Karel Kryl, který se mu přijel „hlásit do služby“ z Mnichova.  Do onoho spolku taky nepatřil a bez pardonu byl odkázán ke kytaře). Na papírky jsme měli ke svým jménům napsat, k jak vysokým trestům jsme byli odsouzeni. Sousedi po mé levici i pravici napsali vysoká čísla a za nimi r. Bylo mi trochu stydno, že jsem k cifře 15 napsal jen m.       

Po soudní rehabilitaci se mi dostalo další satisfakce v podobě finančního odškodnění za dobu strávenou ve vězení. Do určité výše byla odškodnění vyplácena přímo, na další nárokované částky byly vydávány státní dluhopisy s postupným splácením v průběhu následujícího desetiletí. Od délky věznění se odvíjejí i příplatky k penzím rehabilitovaných, kteří dosáhli důchodového věku. Osobně mi vadilo několik skutečností. Bylo možno požádat o finanční náhrady za výdaje vynaložené v souvislosti s vězněním. To bylo nutno, domnívám se že u všech posuzovaných žádostí, doložit příslušnými doklady. Už si nevzpomenu, zda mi bylo uznáno oněch cca tří tisíc dluhu u MV – ČR za vazbu a neplnění norem, které mi byly exekučně strhávány z výplat. Zřejmě ne, protože výplatní pásky jsem si neschovával. Otec však uschoval vše, co souviselo s mým vězněním. Tedy i doklady o částkách zaplacených za advokáty. Obdržel jsem tytéž částky, které byly vynaloženy v roce 1962. Jistě každý uzná, že kupní síla koruny byla v tom roce výrazně vyšší, než o tři desetiletí později. (Musím ale přiznat, že stejně tomu bylo též v případě uplatňování restitučních nároků za majetek zabavený komunisty. Mému tchánu bylo znemožněno, aby naplnil svůj podnikatelský záměr z přelomu čtyřicátých a padesátých let minulého století. V důsledku toho nebyl schopen splácet bankovní úvěr a rodině byly, formou vynuceného daru, zabaveny všechny nemovitosti i další majetek. Ohodnocení se rovnalo částce nesplaceného zbytku úvěru. Využil jsem možností daných restitučním zákonem a začal uplatňovat nároky za manželčinu i mou rodinu. Dříve než bylo zahájeno restituční řízení u majetku manželčiných rodičů, museli jsme uhradit do státní kasy dlužnou částku v té výši, jaká byla v době zabavení majetku. Jen mám pochybnosti o tom, že tak přísně bylo postupováno ve všech restitučních kauzách). Kromě vrácení peněžních výdajů bylo možno žádat také o náhrady za újmy na zdraví způsobené vězněním. Mou žádost posuzovatelé zamítli. Podle jejich názoru vředová choroba dvanácterníku, která u mne byla zjištěna nedlouho po propuštění z vězení a trápila mne následující dvě desetiletí, prý s vězněním nesouvisí.

(Drobný rozdíl mezi německým koncentračním táborem a nápravným zařízením pro mladistvé v ČSSR

Shodou náhod jsem o Velikonocích, duben 2014, poslouchal na Vltavě vyprávění o životních osudech opata kláštera v Teplé, Josefa Heřmana Tyla. V tu dobu jsem zrovna psal mé vzpomínky na pobyt v libkovickém NZ-MV.  Zestručním životní data tohoto kněze. V roce 1942 byl uvězněn, prošel několika žaláři. V roce 1952 byl opět zatčen, odsouzen ke 12 letům a po odpykání poloviny trestu podmínečně propuštěn.

Rozhlasová relace svou převážnou částí spočívala v četbě jeho dopisů rodičům. Začínala létem roku 1943, kdy byl vězněn v koncentračním táboře Buchenwald. V každém z dopisů mimo jiného, souvisejícího s vírou v Boha či s rodinou, děkoval za klobásy, koláče a různé další potraviny, které mu rodiče posílali. Psal, že balíky (označoval je pořadovými čísly) došly nepoškozené a poté kdy je otevřel, našel vše v dobrém stavu.  Sděloval jim, co mu chutnalo a co dobrého by mu mohli ještě poslat. Ze znění dopisů vyplývá, že balíky neprocházely rukou cenzora, ale vězeň si je rozbaloval sám. V jednom dopise však píše, že mu nebyl předán dopis od kohosi z příbuzných, protože byl napsán v češtině. Žádá své rodiče, aby pověděli všem, kteří mu chtějí psát, že dopis musí být napsán v němčině.

Kněží věznění v Buchenwaldu měli zřejmě výsadní postavení. Nestudoval jsem podrobnosti o německých žalářích. Od mládí jsem věděl, že do KL nebyli transportováni lidé jen z rasových a jim podobných důvodů. Že do nich putovali i pachatelé závažných kriminálních deliktů s poznámkou „návrat nežádoucí“. Pokud tací nebyli poslání do pevné věznice pod gilotinu nebo na šibenici. Do této chvíle jsem však měl obecné povědomí: všichni vězni v koncentrácích měli nedostatek jídla a trpěli hladem. V tomto konkrétním případě mohla hrát roli i skutečnost, že KL Buchenwald byl zprvu jen vazebním táborem, později pracovním. Nikoliv vyhlazovacím, jako třeba Osvětim.

V roce 1952 píše J. H. Tyl z komunistického vězení rodičům, aby mu poslali nějaké peníze. Protože těch 12 tisíc korun, které měl u sebe při zatčení, se ztratilo a nikdo neví, kde peníze jsou.

Mohu konstatovat, že za dobu mého věznění v ČSSR jsem patrně zakusil víc hladu, než opat Tyl v německém koncentračním táboře. Balíčky mi nebyly povoleny a táborových „platidel“ na nějaké přilepšení v táborové kantýně jsem měl poskrovnu).

V roce 2011 byl přijat zákon, podle nějž může být žadateli vydáno osvědčení o účasti ve III. odboji, nebo v odporu, proti komunismu. (Odboj = se zbraní v ruce, odpor = všichni další). Kromě odznaku to přináší i jakési naturální prebendy. Původně jsem neměl v úmyslu o osvědčení „odporáře“, žádat. Zjistil jsem ale, že za účastníky odporu mohou být uznáni i tací, kteří nebyli vězněni, ale organizovali například tzv. bytová divadla. (Herci, jímž bylo znemožněno účinkování v divadlech,  hrávali pro malé skupinky zájemců hry zakázaných autorů. Představení se konávala v různých „utajených“ bytech). Nebo ti, kteří sice vydávali samizdaty, ale nebyli za jejich šíření vězněni. Žádost jsem podal v době, kdy byla přede mnou fronta asi dvou tisíc žadatelů. Žádosti se údajně vyřizují podle pořadí. Po mnoho měsíců od přijetí zákona se nic nehýbalo, pak byly řešeny některé jednotlivé případy a v současné době je projednáno jen několik stovek žádostí. Než umřu, možná dojde řada i na mou žádost.

Nechci situaci zlehčovat nebo si z daného stavu dělat dokonce legraci. Při rehabilitacích počátkem 90. let bylo v Čechách přednostně rehabilitováno nemálo perzekuovaných „totalitním“ režimem let sedmdesátých a osmdesátých, zatímco vězni komunistické totality z padesátých let čekali nesrovnatelně delší dobu. Údajně proto, že svazky jejich trestních spisů jsou hůře dohledatelné. Po rehabilitaci pak byli mnozí z nich překvapeni tím, že v jejich rejstřících trestů se objevily činy dávno zahlazené a vymazané uplynutím zákonné doby.  Trestné činy vyloženě protistátního charakteru, jakými byla špionáž, vlastizrada, pobuřování a podobně spadaly do rehabilitačního řízení. Někteří soudci si při svém rozhodování však nedokázali poradit s trestnými činy vraždy, loupeže nebo žhářství a proto je z původního rozsudku nevyňali, ale znovu připomenuli. Na Slovensku žádné „osmašedesátníky“ nezohledňovali a důsledně začínali rehabilitace od nejstarších rozsudků soudů tam územně působících.

Váleční veteráni

Při závěrečných úpravách mých vzpomínek na věznění, jsem z rádia (22. dubna 2014, pořad „Jak to vidí“) poslouchal rozhovor redaktorky s vojenským historikem Eduardem Stehlíkem. Opět hovořil o problematice novodobých válečných veteránů, za jejichž práva horuje a snaží se prosazovat jejich rozšiřování a důsledné uplatňování. Dle jeho vyjádření žije v současné době v České republice zhruba 1100 válečných veteránů, kteří se zúčastnili bojů v obou světových válkách. Novodobých válečných veteránů je téměř 13 tisíc. Naše armáda že má podstav, neboť čítá pouhých 21 tisíc příslušníků a neplníme ani závazky vůči NATO ve výši odvodů na obranu v poměru na HDP.

Stran rozsahu nároků novodobých válečných veteránů jsem opačného názoru než pan Stehlík a položil jsem si otázku, proč máme tolik „hrdinů“. Odpověď jsem našel snadno. Podle zákona z roku 2002 „je válečným veteránem občan České republiky, který po roce 1945 nepřetržitě alespoň po dobu 30 kalendářních dnů jako příslušník ozbrojených sil nebo policie konal službu v místě ozbrojeného konfliktu nebo službu v mírových operacích podle rozhodnutí mezinárodní organizace, jíž je Česká republika členem“. Statut veterána získal i tehdy, trvali-li ozbrojený konflikt nebo mírová operace kratší dobu než 30 dnů. Válečným veteránem se stal i v případě, „utrpěl-li v místě nasazení při výkonu služby nebo v přímé souvislosti s ním újmu na zdraví nebo vykonal mimořádně záslužný čin“.

V březnu 2014 byl v poslanecké sněmovně předložen zákon, podle kterého by stávající doba 30 dnů byla prodloužena na 90 dnů. Alespoň pokus o nějakou nápravu. Jaký to nepoměr mezi pětiletým závazkem ve francouzské Cizinecké legii a jednoměsíčním výjezdem českého profesionála na místo bojových konfliktů, které naši spojenci z druhé polokoule naší modré planety většinou sami rozpoutali nebo podnítili. 

Eduard Stehlík v oné relaci zodpověděl i otázku, proč Gabčík při atentátu na Heydricha nevystřelil ze samopalu. Kolem této skutečnosti se stále rojí mnoho fám a dohadů. Jej správné zodpovězení rovněž zajímalo. V archivech vyhledal několik policejních protokolů napsaných v průběhu několika dnů po atentátu. Všechny uváděly, že na zemi ležící samopal STEN GUN, který Gabčík odhodil, měl v nábojové komoře zaseklý náboj.

Při zmínce o atentátu na Heydricha, který provedli parašutisté vycvičení a vyslaní z Anglie, se mi vybavila vzpomínka na jiný rozhlasový pořad. Tím byly „Stopy, fakta, tajemství“, připravované po mnoho let Stanislavem Motlem. Fakta, která zazněla v relaci věnované jeho pátrání po československém zlatém pokladu mne, mohu říci, šokovala. (Byť by se člověk neměl divit vlastně ničemu). Zejména od roku 1990 slýcháme často o Čechoslovácích, kteří se za okupace dostali různými cestami do Anglie. Víme, že prošli kvalitním výcvikem, aby poté jako letci či v jiných vojenských uskupeních bojovali proti Němcům. Co mne šokovalo? Angličané vedli přesnou evidenci všeho, co do Čechoslováků investovali: buď do jejich výcviku, nebo materiálně. Po skončení války to sečetli a z našeho zlata si odebrali.

Neskonalou výhodou internetu je možnost vyhledat jakoukoliv informaci. Po napsání předchozích řádek jsem na Googlu zadal dotaz na heslo Stanislav Motl. Potvrdilo se mé povědomí, že je autorem řady knih. Jedna z nich má název „Kam zmizel zlatý poklad republiky“. Dovolím si ocitovat podtitul a stručný popis obsahu knihy.

„O tom, jak jsme museli spojencům platit zlatem za to, že naši vojáci mohli po jejich boku umírat ve válce proti Hitlerovi.
Kniha Stanislava Motla, jejíž součástí je bohatý obrazový materiál, včetně desítek autentických dokumentů, formou dynamické reportáže popisuje dramatické pátrání po osudech zlatého československého pokladu v nejrůznějších archivech u nás i v zahraničí. Popisuje také mnohá zajímavá setkání s pamětníky a zveřejňuje utajované zápisy z vleklých a dramatických jednání o navrácení československého měnového zlata, jež bylo podmíněno tím, že Československo zaplatí USA a Velké Británii "daň za osvobození", do níž spadaly mimo jiné uniformy a výzbroj nejenom živých, ale i padlých vojáků, včetně bomb, které naši letci shodili na Německo“.

Tyhle skutečnosti mne vedou k napsání kritické poznámky o svévolném ničení památníků a pomníků připomínajících osvobození Československa Rudou armádou. Zaštítěné, či přímo prováděné, orgány státní správy. Taky jsem podobné pomníky po mnohá desetiletí „nemusel“. Po roce 1990 možná titíž radní i nadšenci, kteří jedny pomníky odstraňují, jiné stavějí. Není vyloučeno, že v dohledné době to bude, po projetí městy v ČR vypadat tak, že nás německých okupantů zbavili jen západní spojenci. S přepisováním historie, i nedávné minulosti, máme dobré zkušenosti.

Karel Kryl: „Pomníky stavíte, prosím vás komu?“

Stavění pomníků není jen česká specialita. V jejich bourání, nebo úpravách, jsme asi přeborníky. Fanatickému antikomunistovi Petru Cibulkovi jsem třeba při našich setkáních v Občanské komisi MV počátkem  90. let oponoval v jeho názoru na monumentální památník rudoarmějce od sochaře Vincence Makovského a architektů Bohuslava Fuchse a Antonína Kuriala stojící na Moravském náměstí od roku 1955. Připomínal osvobození Brna Rudou armádou. Vynikající sochařské dílo stálo na vysokém žulovém podstavci, na kterém byly připevněny dvě desky z umělého kamene s vyrytým Stalinovým rozkazem k osvobození Brna. Po roce 1989 se pomník několikrát stal cílem řádění vandalů.  Cibulka prosazoval zbourání celého pomníku. Namítal, jsem, že jde o historický dokument. Přes protesty mnoha historiků rozhodli pravicoví „otcové města“ nejprve o odstranění obou desek s nápisy. Posléze také o odstranění praporce zakončeného pěticípou hvězdou, srpem a kladivem z rukou vojáka. Kvůli zpozdilému, dosud módnímu, antikomunismu bylo poničeno kvalitní umělecké dílo vytvořené význačnými umělci.  Od roku 2012 probíhá rekonstrukce náměstí a z podstavce zmizel i osekaný frontový voják. Po údajném restaurování jej vrátili zpět. Jak dlouho bude asi trvat, než někdo přijde s návrhem, aby byl z podstavce odstraněn „neznámý vojín“ a jeho socha nahrazena pomníkem někoho významnějšího?  

Jiným sporným a diskutovaným pomníkem byl památník padlým vojákům Rudé armády v brněnském Králově Poli. Tehdejší místostarosta za ODS Pelán z něj nechal před pár lety, krátce před komunálními volbami, jedné noci odstranit znak se srpem a kladivem. Hrajíce si na „partyzána po válce“ sám rozhodl o poničení pietní památky. Příliš hlasů za svou iniciativu nezískal a na radnici se v dresu ODS neudržel.

V parčíku naproti budově Okresního soudu v Opavě snad zatím stojí pomník věnovaný památce obětem komunistické totality z let 1948 – 1989. Byl zbudován v roce 1994 a já se u něj vyfotil při mém náhodném pobytu v Opavě dva roky poté a 34 let uplynulých od mého odsouzení tamním soudem.

Poměrně velký památník věnovaný obětem 1., 2. i 3. odboje od Zdeňka Makovského zbudovaný na brněnských Nových sadech nevydržel ani jedno desetiletí. Město do jeho stavby investovalo téměř pět milionů. Členitá stěna ze zeleného skla s texty Ludvíka Kundery, obklopena silničními komunikacemi, byla dokončena v závěru roku 1999. Záhy sloužila bezdomovcům a psům jako pisoár. Na své si přišli i vandalové. Dílo zkázy dokončila matka příroda - stěna se začala rozpadat. Radní neschválili další, více než milionovou investici, na obložení stěny kamenem. Po soudních peripetiích a dohodě s městem ji na své náklady odstranil sám autor. Další, skromnější pomník všem třem odbojům byl zbudován před Justičním palácem.

Jiný, více než pět metrů vysoký pomník k uctění památky III. odboje, jehož autoři jsou manželé Kratochvílovi, byl postaven poblíž věznice v brněnských Bohunicích. Na dvou bocích jsou nápisy připomínající komunistickou totalitu a odboj proti ní. Odhalen byl symbolicky 17. listopadu 2009.

Epilog         

Na místě mého rodného domu v Nové Lhotě je rozšířená náves a silniční komunikace. Nápravné zařízení Ministerstva vnitra ČR pro mladistvé v Libkovicích u Mostu již také zmizelo z povrchu zemského a na jeho místě probíhá těžba hnědého uhlí. To hornoslavkovský Tábor XII. potkal asi lepší osud. Na jeho místě, odhadl-li jsem správně, rostou stromy, haldy vytěžené hlušiny, z nichž místy vyčuhují kolejnice či jiné pozůstatky těžební činnosti také zarůstají trávou a stromky. Tak jsem ona místa viděl zhruba po polovině století. (V karlovarském Thermalu jsem absolvoval lázeňský pobyt v roce 1991 na poukaz od Konfederace politických vězňů. Při něm, ani při několika dalších pobytech s mou rodinou v KV jsem do Slavkova nejel. Místa z mého dětství jsem navštívil až při mém sólo výletu po západních Čechách v létě roku 2003).