Mých prvých patnáct let

21.04.2014 23:41

1944 - 1953

Můj bratr Antonín se narodil v červnu 1944. Z útržků poštovních poukázek, které jsem našel v domácím archivu (podobně jako můj otec sbírám kdejakou pitomost) jsem vyčetl, že Okresní nemocenská pojišťovna vyplatila: porodné 200 protektorátních korun, jednorázový příspěvek 100 K a (nečitelný důvod) 50 K. Připsán dotaz „Kojítě??“. Pro kojící matku byl zřejmě ještě další příplatek.

Já jsem přišel na svět o dva roky později, v září 1946.

Otec byl ve státních službách a naše rodina se po válce stěhovala podle míst jeho působení. Nejprve někde poblíž Mikulova, snad v Klentnicích. Přesná místa pobytů v rozmezí let 1947 – 49 jsem zjistil z útržků poštovních poukázek, kterými mí rodiče posílali peníze mým prarodičům v Nové Lhotě. V Šumperku to byla ulice Dobrovského 9 a v Rudolticích u Sobotína dům č. 21. Z poukázek jsem také odvodil, že přídavky na dvě děti byly v té době čtvrtletně ve výši 1050 Kčs.  

V roce 1950 nastoupil můj otec k Jáchymovským dolům do Horního Slavkova. Krátce pracoval (?) na šachtě a poté působil jako správce hornických ubytoven. Zanedlouho byl jmenován vedoucím správy bytového fondu Jáchymovských dolů v pobočce Horní Slavkov. Dekret spolupodepisoval i sovětský zmocněnec, či poradce. Ti byli snad ve všech důležitějších úřadech i podnicích. Otec si přál, abychom se za ním přestěhovali, třeba natrvalo, všichni – matka, bratr i já. Městečko leží v oblasti Slavkovského lesa a je (tehdy bylo) obklopeno nádhernou přírodou. Navíc se poblíž nachází trojice význačných lázeňských měst: Karlovy Vary, Mariánské Lázně a Františkovy Lázně.

Prvou třídu základní školy jsem začal navštěvovat v Nové Lhotě v roce 1952. Stal se mi velmi nepříjemný úraz s trvalým následkem. Naši sousedé přistavovali něco na svém domě.  Před ním měli vykopánu jámu, ve které bylo vápno, naštěstí pro mne již hašené. (Při hašení se na práškový vápenný hydrát nalévá voda. Následuje bublání a vření. Po zklidnění procesu je vápno připraveno k užívání pro stavební účely. V současnosti lze již koupit vápno v úpravě pro přímé používání). My, děcka, jsme si hráli a běhali i kolem neohrazené jámy s hustým, tekutým vápnem.  Zakopnul jsem o něco a po hlavě spadl do jámy s vápnem. Naštěstí si toho ihned všimla sousedka a vytáhla mne za nohy. Bleskově mne omývali, mamka křičela „hlavně oči“. Ihned mne vezli k lékaři do nejbližšího městečka, do Velké nad Veličkou, vzdálené od NL asi 10 kilometrů. Zůstal jsem úplně slepý. Nejen spolužáci, ale i další děti a dospělí, mi nosili různé drobnosti a všelijaké hračky. Pohmatem jsem hádal, co to asi může být. Na pravé oko jsem maličko začal vidět asi po dvou týdnech, levé zůstalo natrvalo tupozraké.         

Otec měl velmi rád svou maminku, mou milou babičku. Zemřela 9. března 1953 ve smutečních dnech, jež ovládaly celou republiku. Dne 5. března totiž zemřel sovětský vůdce Josif Visarionovič Stalin, a 14. března president „milovaný“ všemi Čechoslováky, Klement Gottwald. Telegram, informující otce o úmrtí jeho maminky měl nějaké zpoždění, snad i kvůli těmto událostem, protože u truchlícího národa šlo vše ostatní stranou. K zármutku nad smrtí milované osoby se mu přidal další, protože ze Slavkova přijel až po babiččině pohřbu.

 

Horní Slavkov, 1953 - 1956

Na jaře roku 1953 proběhla měnová reforma.  Do Horního Slavkova jsme se přestěhovali v létě téhož roku. Byt I. kategorie byl prostorný, pouze balkon byl malý. Útržky poštovních poukázek dokladují, že nájemné se pohybovalo kolem 350 Kčs/1 měsíc. V rodném domě v Nové Lhotě zůstal můj děda a otcova sestra. Bratr začal chodit do čtvrté třídy základní školy, já do druhé. Rodiče, byla zaměstnána i máma, nastolili pravidla: jako kapesné dostaneme od každého z nich z každé jejich výplaty i zálohy vždy 10 Kčs, tj. každý 40 Kčs měsíčně. Kromě toho při školním vysvědčení za každou 1 dostaneme 10 Kčs, za dvojku 5 korun, za 3 nic, za čtyřku zaplatíme 5 korun pokuty, za pětku deset. Nikdy žádný z nás nedostal 5 nebo 4. Trojku možná výjimečně, na vysvědčeních nikdy. Vedle těchto peněz jsme na každý konkrétní výdaj (nanuk, kino a podobně) dostali příslušnou částku. Často jsem o mimořádné kapesné požádal. Bratr asi ne, protože byl mnohem skromnější. Měl jiné kamarády a jeho hlavní zábavou bylo kopání do kulatého nesmyslu. Zjistil jsem ale, že mám omezený okruh výdajů. Poté, kdy jsem si koupil parádní, relativně drahou, vzduchovou pistoli. Ne plivátko na broky, které stálo 43 Kčs. Otec mé nadšení nerespektoval. „Na takové věci peníze nedostáváš“. Musel jsem ji vrátit do obchodu. Zanedlouho jej ale rozhořčení přešlo a mohl jsem si koupit vzduchovku. Protože ojedinělá pistole už byla prodána. To milý tatínek netušil, že mýma ručkama procházejí venku opravdové pistole a revolvery. Často rezavé pozůstatky války, jindy dobré a funkční. Sám odmítal nabízenou služební pistoli nejen pro odpor ke zbraním. Hlavním důvodem byla obava, že by si ji Frantík brával na hraní a ukazování kamarádům. 

Malý kuřák

O našem pobytu jsem už dříve, útržkovitě, něco napsal v jiných pasážích obou mých webů. Časem texty přesunu do této části mých vzpomínek. Jistě jsem nepsal o třeba o tom, že prakticky od jara do podzimu se naše rodina se za příznivého počasí věnovala nedělním odpoledním vycházkám do okolní přírody. Někdy jen my sami, jindy s různými přáteli rodičů. Tyhle akce bratra i mne neskutečně otravovaly a nelíbily se nám. Výmluvy však rodiče nebrali a s bratrem jsme se vycházek museli zúčastňovat. Z otce se po vyléčení žaludečních vředů stal na několik let poměrně silný kuřák. František, preferovaný a oblíbený synáček, mohl cigaretu sám zapálit, jednou dvakrát potáhnout a pak ji dát tátovi. (Jednou totiž kdosi otci žaloval, že mne viděl venku kouřit s partou kluků. Na otázku zda je to pravda jsem odpověděl, že ano. Táta se zeptal mého bratra, zda taky někdy venku kouří. Tvrdil, že ne, byť to nebyla pravda. Otec rozhodl, že Frantík mu může cigarety doma zapalovat. Nikdo pak nebude žalovat, že venku kouří. Když Toník říká, že nekouří, pak ať si jej nepřeje, pokud se dozví, že někde kouřil). Občas jsme se na výletech i fotili. Na jedné sérii fotek z vycházky s přáteli je František silně zamračený a nafučený. Táta mu totiž nedovolil, aby cigaretu sám zapálil. Na dalším záběru je již usmívající se jeho miláček s cigaretou u pusy.  Případně jsme jezdívali na celodenní výlety, opět někdy sami, jindy s přáteli, do oněch okolních lázeňských měst. Tyhle výlety jsme, bratr i já, měli rádi.

Návštěvy bohoslužeb

Zmínil jsem se o tom, že otec byl silně věřící. Mnoho let svého života věnoval hledání správné církve nebo náboženského společenství. V době narození bratra i mého jsme byli římští katolíci. Máti pocházela též z římskokatolické rodiny. V Horním Slavkově byly dva kostely. Dole ve městě byl starý německý kostelík, se stařičkým německým knězem. Na bohoslužby jsme do něj nedocházeli, ale otec do něj chodíval rozprávět jak s knězem, tak i na mše, kterých se zúčastňovalo jen několik málo původních starých německých obyvatel, kteří nebyli odsunuti. Nad městečkem byl u hřbitova větší kostel. Nedělní bohoslužby, které naše rodina pravidelně navštěvovala, se konaly vždy od 11 hodiny a sloužíval je kněz dojíždějící z nedalekého Krásna. S bratrem jsme mše brali jako nemilou povinnost. Rozhodně se nám ale příčilo tehdejší církevní pravidlo, že před sv. přijímáním se nic nesmí jíst. Od rána byla do skončení mše dlouhá doba, a proto jsme si potají, ještě před cestou do kostela, téměř vždy něco snědli. Matka to asi tušila, ale neprozradila nás.

Pro ona, politicky krutá léta, léta padesátá, byla příznačná nejedna podivnost. Otec byl na poměrně vysokém postu, nebyl členem KSČ ani jiné partaje začleněné do tehdejší Národní fronty. Pochybuji, že jej někdy lákali ke spolupráci se Státní bezpečností a náboženské přesvědčení či návštěvy bohoslužeb mu nikdo nevytýkal. Na mše totiž chodívali i mnozí členové KSČ. Tehdy každý z nich nosil hrdě na kopě saka stranický odznak. (Oblek či sako byl pro muže, vlastně i chlapce, zcela normální oděv. Slušné oblékání se v tuzemsku začalo vytrácet snad až někdy v 60. létech minulého století). Před vstupem do kostela si členové partaje sundávali odznaky s červenou hvězdou, po mši si je venku zase připínali.

Při jednom hodnocení pracovníků bytového fondu Jáchymovských dolů obdržel otec jako ocenění dva svazky Leninových spisů. V červené vazbě a vytištěné na jemném, „biblovém“ papíře. Dárek okomentoval slovy, že by mu větší radost udělali, pokud by jako odměnu dostal Písmo svaté, to jest Bibli. Reakce nadřízených? Za několik dnů přinesl domů jeden výtisk této Knihy knih. Byl jiného vydání než ten, který jsme měli doma.  

S bratrem jsme museli chodit také na hodinu náboženství. Byla nepovinná, probíhala jednou týdně a do školy je chodil přednášet stejný kněz, který sloužíval mše v českém kostele a se kterým otec vedl taky mnohé debaty. Výklad v náboženství byl nezajímavý, a proto jsme se ve třídě často bavívali mezi sebou. Když to kněz zaregistroval, pak po vyrušujících házel svou peněženku. Což se nám všem líbilo. Vzpomenu jednu příhodu. Nechtělo se mi jít na náboženství a doufal jsem, že mi to projde. V neděli po ránu jsem si v posteli četl jakýsi válečný román. Otec přišel do pokoje a ptá se, co bylo nového v náboženství. Letmo jsem odpověděl, že nic. To otce nadmíru naštvalo. Nesnášel totiž ani drobou lež a od Frantíka ji už vůbec nečekal. Farář mu totiž o mé absenci neprodleně referoval. (Můj bratr si občas, někdy úspěšně zalhal). Otec mi vytrhl knížku z ruky a na kusy ji roztrhal. Dostal-li jsem nějaký další trest, si nevybavuji. Spíše ne. Povinnost navštěvovat hodiny náboženství jsem stejně příliš nechápal. Otec totiž po mnohá léta každý večer čítával nahlas kapitoly ze Starého nebo z Nového zákona. Na hodinách náboženství kněz čítával tytéž biblické příběhy, které jsme dávno znali.

Na návštěvu kostela mám víceméně negativní vzpomínky. Kromě jedné. Naše rodina i nějací další přátelé jsme šli o Vánocích na půlnoční mši do kostela v Krásnu. Měsíc byl v úplňku, obloha posetá množstvím hvězd nerušených umělým městským osvětlením a sníh, napadlý na louky a lesíky rozprostírající se mezi oběma městečky, nám křupal pod nohama - úžasný zážitek.

Dárky od Ježíška

Ve Slavkově jsme prožili troje vánoční svátky. Bratr nejspíše už nějaký čas věděl, že dárky nám nenosí Ježíšek a mně třeba nechtěl kazit radost do chvíle, než na to přijdu sám. Jak je to s dárky jsem zjistil buď před prvými, nebo druhými, Vánocemi. Další „Ježíšky“ jsme si potom mohli již vyslovovat přímo. Kromě vyplněných přání nás vždy překvapovaly další balíčky. Stěžejní dárky z obou následujících Vánoc mám dosud. Ba pamatuji si i jejich ceny. Plyšový, bručící, zhruba půlmetrový medvěd stál 64 Kčs.  Postupně si s ním hrál náš syn, pak dcera a po létech i vnučka.  Zelený válečkový psací stroj Bambino, uložený v hnědém kufříku stál v roce 1955 120 Kč. (Psací stroj nemá klasickou klávesnici ale páčku, pomocí které se vyhledávají písmena, číslice a další znaky. Souběžně s pohybem páčky se otáčí váleček, na němž vystupují všechna písmena a spol., vyobrazené na třířádkové tabulce. Po stisku páčky se na papír, vložený do válce jako u klasického psacího stroje, otiskne vybraný znak). Naše děti tenhle strojek příliš nezaujal, a proto již téměř šedesát let v klidu odpočívá. V posledních dvou dekádách na chalupě. Z našeho dětského pohledu řešila zajímavě vánoční dárky chudá rodina Švandrlíkových. Měli pět nebo šest děcek. Jejich rodiče poschovávali drobné dárečky porůznu po bytě. Kdo si co našel, to bylo jeho. To musel být rušný Štědrý večer!!!

Malí grázlíci

Nejlepším mým kamarádem, a pobočníkem v partě pěti – šesti kluků, byl Tonda Kleiber. Jeho rodina se do Slavkova přistěhovala tuším z moravského Rousínova. Jeho otec byl zaměstnán v jakési vedoucí pozici na šachtě poblíž Slavkova. Jednou jsme jej jeli s Tondou navštívit vlakem. Mí rodiče padali do mdlob, když se dozvěděli, že dva kluci, ve věku kolem 8-9 let jeli vlakem sami v tom nebezpečném pohraničním kraji.

Při vzpomínce na Švandrlíkovy děti se mi vybavila další. S mou partou jsme prováděli spíš darebácké kousky než činy podobné těm, jimiž se vyznamenával sovětský Timur a jeho parta, o nichž jsme se ve škole učili. Věděli jsme, že několik Švandrlíkových děcek chodí společně kamsi pro jídlo a nosí je v kastrůlcích domů. Cesta vedla poblíž „zděného“ sídliště úvozem zarostlým z jedné strany menším porostem. Počíhali jsme si a přepadli je s pohrůžkami, že pokud nám kastrůlky s jídlem nedají, pořádně jim natlučeme. Až jsme je dost vylekali, řekli jsme jim, že to byla jen legrace. Za prožitý strach jsem každému z nich dal nějaký menší peníz. Po nějakém čase jsme celou naši hru zopakovali. Už jsme je ale tak nevystrašili jako poprvé.

Drsnější hrou bylo střílení mou vzduchovkou z bytu, ve kterém bydlel se svými  rodiči jeden člen party, po lidech procházejících po nedaleké silnici. Mělo to smysl jen v teplejších obdobích, kdy chodili lidé méně oblečeni. Váleli jsme se smíchy, když se zasažení ohlíželi, co je to štíplo. Riziko zasažení oka, které by mohlo způsobit vážné zranění, bylo minimální. Vybraná osoba by musela být čelem k nám a mohla by nás vidět. To jsme nemohli riskovat. Nepochybně bych po prozrazení neušel drobnému fyzickému trestu od mámy ani já.        

Touha být pionýrem

Mým velkým přáním, snad od osmi let, byl opak náboženství: chtěl jsem se stát Pionýrem. Zcela jistě to nebylo z nějakého nátlaku ve škole, ale šlo výhradně o mou osobní touhu. Neodvažoval jsem se doma vyslovit mé přání nahlas. Jako dnes se mi vybavuje okamžik, kdy jsem na papírek napsal buď „Tatínku, mohu se stát členem pionýrské organizace?“ nebo „Tatínku, dovolíte mi, abych se stal členem pionýrské organizace?“ a položil jej v otcově nepřítomnosti na jeho kancelářský stůl. Jeho reakce? Dalo-li by se „vyletět z kůže“, už by se vznášel. Nikdy, kromě jedné facky o mnoho let později, mne fyzicky netrestal. Ani v tomto případě. Možná mi tehdy slíbil, že by mne radši zabil. To už si nevzpomínám, ale vytočil jsem jej pořádně. (Vstup do PO mi dovolil až v roce 1957. Proto jsem pod snímek publikovaný na mém webu připsal titulek „Konečně pionýrem“. Stále jsem nosíval kravatu a pionýrský šátek jsem si vázal navíc). Můj bratr o členství v onom spolku tuším vůbec nestál.   

50. léta

Padesátá léta minulého století, zejména jejich prvá polovina byla značně rozporuplná. Na jedné straně vládlo, zejména mezi mladými, skutečné budovatelské nadšení. V prvé polovině 80. let jsem měl při dálkovém studiu na jedné ze škol, které jsem navštěvoval, spolužáka, Otu Pokorného z Kunštátu na Moravě. Oněch velkolepých, někdy megalomanských, projektů se aktivně zúčastňoval. Vůbec jim, svazákům, nevadilo, že jsou utahaní, špinaví, často s nedostatkem jídla. Věřili, že to co pod jejich rukama vzniká, má smysl a těšili se na mnohem lepší budoucnost. Sám prý neměl tušení o často bezdůvodném zavírání a perzekuování lidí, o vykonstruovaných procesech. Mohu se domnívat, že na tom byla podobně naprostá většina národa. Stejně jak jen mizivé procento Němců mělo za nacistické éry povědomí o koncentrácích. Otec se sice doma občas zmínil o něčem, co se doslechl o muklech. Podivoval se třeba nad jedním odsouzeným kuchařem, který dostal čtyři a půl roku jen za to, že mu ve skladu našli nějakou hromádku shnilé zeleniny. Zřejmě jej odsoudili za sabotáž nebo ohrožení národního hospodářství. Jednou otec přinesl několik pěkných figurek, které z chleba vytvořil jakýsi vězeň. (Někdy v polovině 80. let minulého století, mi brněnský antikvář Vladimír Dundr nabídl ke koupi dvě miniaturní rukopisné knížky veršů svázané do kůže na boty. Obě vznikly v trestaneckém lágru kolem roku 1953. X-krát jsem měl v úmyslu pokusit se zjistit jejich autora a místo vzniku. Stále zůstává jen u záměru). 

Svobodná Evropa a Hlas Ameriky

Bratrovi ani mně se příliš nelíbilo, že otec téměř každý večer sedával u rádia a poslouchal vysílání Svobodné Evropy a Hlasu Ameriky. Měli jsme výhrady ne proto, že by to někdo mohl zjistit a už vůbec jsme neměli ponětí o tom, že by mohly následovat nějaké perzekuce nebo sankce. Vadilo nám, že jsou zřetelně slyšet zpravidla jen úvodní znělky vysílání - jedna z nich mi připadala jako hudba vhodná pro pochod vězňů v německém lágru a její tóny se mi vybaví i dnes - a pak následovala směs chrčení, vrčení a pískání, z níž prostupovaly nelehce srozumitelné věty v českém jazyce. Pamatuji si jen na opakované výzvy k povstání a k boji proti komunistům a ujišťování, že Západní mocnosti přispěchají povstání na pomoc. (Stejné výzvy a sliby zřejmě slýchali též Maďaři až do jejich, Rudou armádou krvavě potlačeného, podzimního povstání v roce 1956). Krom toho jsme velmi často nacházeli na loukách a v lesích letáky s podobnými výzvami jako v rádiu.  Byly ze sestřelených nebo spadlých balónů. Brali jsme je jako běžnou součást života a po přečtení zahodili. Žádný originální proto ve sbírce nemám. Výjimkou je „Hladová koruna  - Dar Sovětského svazu“. Tu jsem si nechal a mám ji dosud ve sbírce.   

Vězeňský Tábor XII.

V blízkosti Horního Slavkova bylo několik šachet, v nichž se těžila uranová ruda. Nedaleko jedné z nich se na loukách nacházel vězeňský Tábor XII. - tábor nucených prací. Přízemní dřevěné budovy byly obehnány vysokým plotem smontovaným z dřevěných dílců, na nichž byly nataženy ostnaté dráty. Směrem do vnitřní části tábora bylo ostřelovací pásmo vysypané bílým pískem, další vysoký plot a pak ještě nižší oplocení. V rozích stály strážní věže se samopalníky, možná kulometčíky. Od tábora vedl jeden koridor, obehnaný podobně jako lágr, k šachtě u lesa. Druhý vedl směrem k městu, k sídlišti budovanému na návrší nad jeho starou částí. Netuším, zda výstavba sídliště probíhala takzvaně na zelené louce, nebo zda mu za oběť padly původní slavkovské domy.

Jako malý kluk jsem v reálu viděl scény podobné těm z mých oblíbených filmů o nedávno skončeném válečném období: dřevěné baráky s „Apelplatzem“ obehnané ostnatým drátem a se strážními věžemi. Denně jsem vídal zástupy trestanců pochodujících koridory v šestistupech, držíce se za šosy předchozí řady, pod samopaly strážných se psy. Na zádech kabátů měli silnými tahy štětců barvou namalovány terče nebo svislé čáry. Rozdíl mezi německým a československým lágrem byl prakticky jen v trestaneckých hadrech muklů a v uniformách i jazyku strážných. V neděli se na lágr naskýtal pohled jiný. Vězni se procházeli mezi baráky, hráli kopanou. V noci byl ozářen spoustou reflektorů a bylo do něj vidět stejně jako ve dne.

Mezi lágrem a budovaným sídlištěm se nacházela skupina podobných dřevěných „baráků“, jako v táboře. V nich bydleli brigádníci, kteří rovněž pracovali na šachtách a možná i na výstavbě sídliště. (Podobným přízemním objektům smontovaným z dřevěných dílců a postavených na silničních betonových panelech jsme později v Pozemních stavbách říkali deskobaráky. Na stavbách sloužily jako šatny pro dělníky. Byly v nich umývárny – dlouhé kovové koryto, nad nímž byla řada vodovodních kohoutků – snad i nějaké sprchy a záchody. Případně kantýna). Do otcova referátu spadala správa i onoho „dřevěného sídliště“. I v něm měl kancelář a proto jsem se potuloval také v oné oblasti. Nově budované sídliště mělo pracovní název „zděné“. Koridor z ostnatého drátu vedoucí od lágru, ústil do prostor ohraničených podobným oplocením jako samotný Tábor XII. S oplocením manipulovali podle potřeby. Po dokončení výstavby obytného domu je odstranili a ohradili další, dosud nezadrátovanou plochu, na které měly být postaveny další bytové domy, případně jiné objekty.  

Tábor XII. byl v létě roku 1954 rušen a část vězňů byla podmínečně propouštěna. Ostatní byli převáženi do blízkého pracovního lágru, tuším se jmenoval Ležnice. Vybavuje se mi vzpomínka na Slavkovem kolující fámu, podle které byli někteří přebyteční vězni postříleni a naházeni do jedné odpadní jámy v areálu tábora. Po stržení ostnatých drátů obepínajících někdejší lágr jsem se s mou partou potuloval mezi baráky a rozbíjeli jsme okna. Do žádného z nich jsme si ale netroufli vlézt. Měli jsme obavy, že v některém může být zločinec, který se schoval před transportem. Nahlíželi jsme i do odpadních jam, jestli tam neuvidíme ty postřílené. Nic jsme nenašli a jistě se nic podobného při odsunu vězňů neudálo. (Z pozdějších informací jsem se dozvěděl, že o hromadný útěk se pokusilo 11 muklů – mužů odsouzených k likvidaci - v roce 1951. Záhy byli dopadení a většina z nich postřílena na místě. Zbylé stihl podobný osud. Skončili buď na popravišti po pozdějším dopadení, nebo při pokusu o přechod státní hranice na Západ).

Naši vychovatelé

Otec vzal k nám domů jako vychovatele jednoho z propuštěných vězňů - Alfréda Kardoše. Mne připravoval na První sv. přijímání a zřejmě i na roli ministranta, kterým jsem se ale nikdy nestal. Vybaví se mi, že zvonky, jimiž ministranti cinkají při mši, nahradila sklenička a lžička. Cinkání bylo spíše jen jednou z Ferkových legrácek, kterých jsme si s ním užili požehnaně.

Kardoš pocházel z Lednického Rovného, jeho otec měl být důstojníkem POHG (Pohotovostné oddiely Hlinkovej gardy) a Alfréd členem Hlinkovy mládeže. Do vězení putoval přímo z bohosloveckého semináře, tuším jezuitského. S otcem vedli sáhodlouhé náboženské disputace. Ferko věřil, že se mu podaří dostudovat bohosloví. A těšil se na okamžik, až bude vysvěcen na kněze. Když vystoupí na kazatelnu, prý zahřímá: „Čehúni von“. Klidně si to mohl dovolit. Táta Moravák, máma maďarská Slovenka. Diskuse o národnostních otázkách v tehdejší naší rodině, ani v naší současné, nebyly nikdy na pořadu dne. 

Pro bratra a mne nebyl Ferko žádným přísným, rigorózním vychovatelem, ale naším výborným kamarádem. Vzpomínám například na jeho instruktáž, jak máme po někom házet kamením. Ne jeden větší, ale celou hrst menších. Tím prý máme zaručeno, že některým kamínkem se jistě trefíme. Názorně to předvedl na odjíždějícím cyklistovi, Když se zasažený otočil, všichni jsme dělali jakoby nic. Ferko byl výborným kreslířem a několik kreseb z našich toulek po okolí Slavkova stále mám.  V domácím archivu mám také několik jeho dopisů napsaných po jeho nástupu na základní vojenskou službu. Oslovení v nich znělo vesměs stejně „Milý otecko, mamička a bračekovia“. Jako voják měl prchnout za hranice při cestě vojenského transportu směřujícího do Indie. Se svým záměrem se svěřil v dopise na rozloučenou, nedlouho před odjezdem onoho automobilového konvoje. Tím ukončil kontakty s naší rodinou a nikdy se už neozval.

Na jméno našeho milého Ferka jsem narazil až zhruba po půl století - ve svazcích Státní bezpečností. Cituji zápis: Alfréd Kardoš, narozen xx. xx. 1931 (kvůli ochraně osobních údajů uvádím jen rok) v Lednickém Rovném. Datum zavedení: 25. 11. 1958. Archivní číslo: V-594. Archivující útvar: XII. S SNB.  Nakolik je údaj věrohodný, nemohu posoudit. Příkladem je velmi zmatečný zápis osoby jménem František Janás, narozené 15. 9. 1946 v Nové Lhotě. Datum zavedení 1. 1. 1955, Archivní číslo: V-1846, Archivující útvar: S STB Ostrava. V době zavedení by mi bylo necelých devět let a s Ostravou jsem neměl nic společného. Pánové z ostravské StB mne vyšetřovali až v roce 1962. Mé lustrační osvědčení dokládá, že jsem spolupráci nepodepsal v roce 1955 ani v letech pozdějších.  

Dalším našim vychovatelem byl, spíše měl být, Kardošův kamarád a spoluvězeň, Jiří Knotek. Ferko jej přivedl do naší rodiny a měl jej nahradit poté, kdy on narukuje na vojnu. Knotek k nám občas přišel, někdy i s dalším z kamarádů. Vždy, když nebyli naši rodiče doma. U mne si získal sympatie i proto, že měl pistoli a mohl jsem si z ní i zastřílet. K nám se už nastěhovat nestačil. Jeho fotografie, spolu s dalšími, se objevila ve výloze obchodu. Byli tam vystaveni jako parta dopadených zlodějů. U nás nikdy nic neukradli, přestože nějaké peníze stále ležely volně na stolku. V těch dobách neplatil zákon na ochranu osobnosti, jak je tomu v naší současné „demokratické“ společnosti, kdy grázl má nezřídka výrazně větší práva než poškozený. Vzpomínám třeba na fotografickou reportáž z rekonstrukce jedné vraždy, při níž jedna žena kvůli jakémusi malému dluhu ubodala svou sousedku a paličkou na maso jí roztloukla obličej. Velké snímky ukazovaly vražedkyni číhající za dveřmi až po detailní záběry pobodaného těla a roztlučený obličej zavražděné. Podobné série snímků, s podrobným popisem děje, byly vystavovány v nástěnce zavěšené vedle vchodu do budovy SNB, která stála ve staré části města, naproti hospodě a poblíž německého kostelíka. Během našeho pobytu v HS došlo k řadě podobných zločinů. Na šachtách pracovala, kromě slušných lidí, také kdejaká podivná individua přišlá ze všech možných koutů republiky. Vražda kvůli stokoruně nebyla nijak mimořádná.

Když to nevyšlo s Knotkem, otec vybral dalšího vychovatele. Z kádrových materiálů zjistil, že Miloš Bařina je také podmínečně propuštěný vězeň, rovněž sebraný z bohosloveckého semináře. Ne jezuita jako Kardoš, ale dominikán. Bratrovi ani mně se vůbec nelíbil. Byl opakem sportovně vyhlížejícího Ferka - dost při těle a nebyla s ním taková legrace a zábava jako s Kardošem. Bratr si stěžoval, že ani neumí pořádně kopnout do míče. Naše negativní hodnocení rozhodla, že se u nás příliš neohřál. Otec vzdal další pokusy o nalezení patrona dohlížejícího na náš růst.

Letmá vzpomínka na školu

Základní škola na mne neměla nějaký vliv. Vzpomenu si, kde stála. Kromě Tondy Kleibra však na žádného dalšího spolužáka. Líbila se mi jedna spolužačka, Naďa. Měla blond vlasy spletené do dvou dlouhých copánků. Nepočítám-li faráře, který do školy chodil vyučovat náboženství, nezůstala mi ani žádná vzpomínka na některého z učitelů. To, že jsem s výborným prospěchem prošel 2. – 4. třídou mi připomínají vysvědčení a jedna třídní skupinová fotografie. Vybaví se mi ale nechutné jídlo ze školní družiny, do které se nám s bratrem nechtělo chodit. Jednou jsme dostali na svačinu chléb namazaný jakousi podivnou, páchnoucí, pomazánkou. Využil jsem příležitost, a svačinu přinesl domů. Oba rodiče svorně souhlasili, že to asi ani k jídlu není. Tím bratru i mně odpadla povinnost pobytu ve školní družině a na svačiny jsme dostávali další peníze nad přiznané kapesné.           

Výstavba sídliště

Vedle obytných domů byla na „zděném“ sídlišti souběžně budována i tzv. občanská vybavenost.  Kromě obchodů se mi vybavuje kulturní dům, postavený, jak se dnes říká, v duchu socialistického realismu. Na členité fasádě měl sgrafitovou výzdobu. Obdivovali jsme jeho interiéry: sloupy s hlavicemi, mnoho zrcadel v bohatých rámech, křišťálové lustry, v divadelním sále sedadla potažená červeným sametem.  Naše rodina navštěvovala zřejmě všechna divadelní představení. Otec si zavzpomínal na své mládí, kdy v tzv. Omladině hrávali ochotnické divadlo. V Jiráskově Lucerně mu ve Slavkově dali roličku pobočníka paní kněžny. Vzpomínka na tuhle roli se mi vybaví kvůli klobouku s péry, který byl součástí realistického kostýmu, a kordu, se kterým jsem si hrál.  Není vyloučeno, že otec vystupoval i v dalších divadelních kusech. Dnes už nevím jistě, zda divadelní sál sloužil i jako kinosál, nebo zda se filmy promítaly v jiném sále. Nejspíše tam byly dva různé sály, každý se specifickými podmínkami vhodnými pro daný účel. (Po mnoha létech se otec od kohosi dozvěděl, že trestanci měli při stavbě kulturního domu, který ve své pompéznosti musel iritovat zejména politické vězně, provést jakousi sabotáž. Po několika málo letech od dostavění prý sklepení, jistě bylo nejméně dvoupodlažní, zatopila voda a z velké části bylo těžce poničeno. Což narušilo fungování celého objektu).

Počátkem 50. let zuřila mezi Východem a Západem studená válka. Američané předvedli ukázku své síly v horké válce svržením atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki. Pro ochranu zdejšího obyvatelstva proto byly v nově stavěných sídlištích budovány protiatomové kryty. Nevím, zda se tak dělo jen v oblastech hraničících se Západem. Na slavkovském sídlišti bylo krytů několik. Byly zřizovány pod sklepením obytných domů a uzavíraly je přetěžké kovové dveře. Jejich vybavení bylo asi tajné, protože si je neumím vybavit. Přitom jsem ve Slavkově prolezl s mou partou kdeco a mohl jsem i tam, kam nebyl běžně vstup dovolen.                

Vážný problém mého otce

Před dokončováním výstavby „zděného“ sídliště bylo pro ně hledáno vhodné pojmenování. Můj otec navrhoval Domov 12 s odůvodněním, že je vybudoval Tábor XII. Jakýsi patolízal dokonce navrhoval název Janásgrad, což otec kategoricky odmítnul a byl na onoho člověka naštvaný ještě večer, když doma referoval o výběru názvu pro sídliště. Zvítězil název Sídliště Československo - sovětského přátelství. Zřejmě i proto, že na sídlišti bydleli v některých domech sovětští poradci se svými rodinami. Poradci byli prakticky všude, ve všech úřadech a podnicích. Na jejich schválení závisela kdejaká rozhodnutí. Sověti měli svůj obchod a do školy s námi jejich děti nechodily a, alespoň já s mou partou, jsme se s nimi nestýkali a snad ani nepotkávali.

Do jednoho z bytových domů se počátkem roku 1956 měli nastěhovat další sovětští poradci. Po zkouškách ústředního vytápění však někdo opomněl vypustit vodu napuštěnou do radiátorů. Ta postupně zamrzla a roztrhala je. Mezi vánočními svátky a Novým rokem po opětovném napuštění radiátorů začala stěnami domu s desítkami bytů prosakovat voda a z domu stoupala pára. Můj otec byl obviněn ze sabotáže a stanul před Lidovým soudem v Karlových Varech. Jeho vinu se nepodařilo prokázat a my se s ním po "soudném dni" opět shledali. Požádal o rozvázání pracovního poměru a naše rodina se po skončení školního roku 1955/56 vrátila zpět na Moravu. Byl dobrým a oblíbeným pracovníkem. Někdo však udal, že při stěhování prý odváží nakradené lůžkoviny a podobné věci. Po příjezdu  do rodného domu byl stěhovací vůz očekáván příslušníky SNB, kteří prováděli důkladnou prohlídku. Zbytečně marnili čas. Můj otec, díky víře v Boha i svému morálnímu kreditu, by nikomu nevzal ani propisku. (Závěr odstavce jsem napsal v memoárech, které jsem publikoval na mém webu www.edice33.eu   v době, kdy celým světem obletělo krátké video s drobnou „zlodějskou“ akcí tehdejšího českého prezidenta Václava Kaluse. Po jakémsi mezinárodním jednání si zálibně prohlížel pero, kterým byla podepsána dohoda vzešlá z jednání. Po malé chvilce si je přendal z pravé ruky do levé a, domnívajíc se že to nikdo nepostřehne, si pero schoval do kapsy saka. Pochopitelně se prohřešek hlavy jednoho malého státu stal na nějaký čas hitem pro média na celém světě).

1956 - 1960

V Nové Lhotě jsem s rodiči žil od léta 1956 do začátku školního roku 1960. Před ukončením 5. třídy základní školy v roce 1957 jsem se hlásil ke studiu na Vojenské škole Jana Žižky z Trocnova v Moravské Třebové. Nepřijali mne, a stejná situace se opakovala o tři roky později, kdy jsem končil povinnou školní docházku. Nevím, zda kvůli vadě zraku nebo proto, že otcova sestra žila se svou rodinou v USA. Což kádrovému profilu uchazeče o studium na vojenské škole přidávalo nemalé mínusy. Jako jeden z třídních, i školních, premiantů jsem mohl jít studovat na střední školu. Mne však zlákalo něco jiného, protože jsem stále toužil po uniformě, byť tahle neměla být ryze vojenská. Před ukončením školní docházky nás seznamovali s možnostmi studia i učení. Bratr studoval na střední ekonomické škole a já si vybral učební obor. Ne ledasjaký. Továrna na výrobu sportovních a malých osobních letadel, tehdejší Strojírny první pětiletky (SPP) v Kunovicích u Uherského Hradiště, později přejmenované na Let Kunovice, nabízela učební obor letecký mechanik. Neměl jsem ani přibližnou představu, co takový letecký mechanik dělá. Snad že chodí v bílém plášti kolem letadel. Představoval jsem si ale, že po vyučení a dalším studiu ze mne může být pilot. Nedošlo mi, že kvůli poruše zraku by to zřejmě bylo vyloučeno.

Rodiče nenutili bratra ani mne k nějakému plánování životní dráhy. Sice výběr komentovali, například otec mi velmi rozmlouval již zmíněné studium na vojenské škole, ale rozhodnutí bylo na nás. Jednu „podporu“ v plánu stát se někdy v budoucnu letcem jsem přeci jen uslyšel. V osamoceném stavení stojícím téměř v lese u obce Suchov, žili starší manželé Haškovi. Otec je často, jako poštovní doručovatel, navštěvoval. Já jsem k nim také rád chodíval, spíš jezdíval na kole. Od Lhoty bylo jejich obydlí vzdáleno asi pět kilometrů. Vždycky mne něčím pohostili - výbornými koláčky nebo tím, co poskytovala okolní příroda a z čeho paní Hašková vykouzlila různé pochoutky. Úžasně vzpomínali na uplynulá léta. Patřili totiž k jedněm z velkých zlínských podnikatelů. Poté, kdy byl Zlín přejmenován na Gottwaldov, jim byl majetek zkonfiskován a bylo jim dovoleno vystěhování do jejich objektu u obce Suchov, který do té doby sloužil jako ovčín. Chvíle u nich byly vždy příjemné. Rád bych je navštěvoval, i pokud by mi občas nedávali nějaké dárečky. Na křestní jméno pana Haška si již nevzpomenu. To, že se paní jmenovala Emílie, mi připomínají monogramy EH vyryté na stříbrném příboru, který mi jednou věnovala.  Jakmile jsem se jim svěřil s tím, že bych se v budoucnu chtěl stát pilotem, pan Hašek můj záměr „schválil“. Řekl, že v životě neviděl starého pilota. Prý s ním letadlo spadne dřív, než se dožije vysokého věku. To jistě měl v živé paměti havárii Baťova letounu. Jako útěchu za svá slova mi věnoval sérii vzácných leteckých známek.

Učněm 1960 - 61

V srpnu byla povinná účast na česání chmele. Zavezli nás do Zálužic u Žatce. Ničím to nepřipomínalo idylu z kultovního filmu Starci na chmelu. Ubytovali nás v prázdném chlévě. Asi metr vysoko byla na hranolech položena prkna a na nich nevábně vypadající slamníky. Hygiena spočívala v mytí u pumpy na dvoře nebo v blízké řece. Na mizerné jídlo jsme stáli dlouhé fronty a konzumovali je z hliníkových ešusů, posedávajíce po nádvoří statku. Obědy nám vozili na chmelnici, nejednou s velkým zpožděním. Odměna byla za počet načesaných věrtelů – velkých proutěných košů. Byla stanovena i jistá norma, kterou měl každý z nás splnit. Některým se to dařilo. Záleželo i na tom, jak velké byly chmelové šišky na té či oné chmelnici. Na některé byly jako lískové oříšky, jiné měly slušnou velikost. Denní norma velikost šišek nezohledňovala. Počet „Ubytování“ bylo zadarmo, ale za stravu nám strhávali z výdělku.  Na třítýdenní brigádě jsem si vydělal 120 Kč.         

Prvé nepříjemné překvapení v učilišti SPP Kunovice nás, kteří jsme si přáli být leteckými mechaniky, čekalo při slavnostním zahájení učebně-školního roku. Dozvěděli jsme se, že obor v tomto školním roce nebyl otevřen a my byli zařazeni do učebního oboru nástrojář. Snad měl být králem mezi učebními obory oné letecké továrny. Naše skupinka čítala asi 6 – 10 kluků. Další nemilé zjištění mne čekalo na domově mládeže na sídlišti Mojmír č. 767 v Uherském Hradišti, ve kterém byli učni ubytováni. Panoval tam přísný režim: budíček, večerka, osobní volno k vycházce z internátu bylo jednou týdně, asi ve středu odpoledne, snad na dvě nebo tři hodiny. Museli jsme uklízet pokoje, mít věci srovnané jako na vojně. Vychovatelé patrně kontrolovali i dodržování takzvané osobní hygieny. (Po létech si tímto momentem už nejsem zcela jist). Probíhaly i osobní kontroly a třeba spolubydlícímu se mnou na pokoji zabavil vychovatel kolekci rodokapsů. Prý mu je vrátí na konci školního roku. Povinné odpolední studium jsme museli dodržovat i v týdnech, kdy byla učební praxe. Vjednom týdnu byla škola, v dalším dílny. Na školní vyučování jsme společně chodili do školy v Uherském Hradišti, na učební praxi jezdili do továrny v Kunovicích. Zřejmě nás tam vozili autobusem.

Jednou týdně jsme navíc mohli jít na společnou vycházku, případně do kina. Budova domova mládeže v UH stála u řeky,  za kterou už bylo Staré Město. V něm byl nový kinosál s novinkou - se širokoúhlým plátnem. (V běžném kině se promítaly filmy šíře 16 mm, v širokoúhlém 35 mm a snad na přelomu 60. a 70. let minulého století přišla další novinka v podobě panoramatického kina umožňujícího promítání filmů šíře 70 mm doplněných o prostorové ozvučení). Absolvoval jsem kurs promítače filmů 16 mm, které jsem pak promítával v jídelně internátu. Zatáhly se závěsy na oknech a velká jídelna se proměnila v kinosál. Líbila se mi třeba Smrt v sedle, a proto jsem ji často zakládal do promítačky.

Dílny, v nichž probíhala učební praxe, byly v areálu továrny umístěny v samostatném objektu. Vše bylo pro mne naprostou novinkou. Železo jsem do té doby viděl jen zdálky a nebýt pistolí a revolverů pak jsem nikdy neměl v ruce kus nějakého kovu. O nástrojích jakými je pilník nebo pilka na železo už vůbec nehovořím. Otec říkával, že mám ruce jako Vídeňák, tedy že se k žádné manuální práci neumím postavit. A teď jsem měl kovové kusy pilovat, vrtat nebo řezat. Vybaví se mi vzpomínka na moment, kdy nám rozdali kusy ocele a my z nich měli zhotovit obrobek o dané výšce, šířce a hloubce. Snad 100x60x20. S rozměry měřitelnými na milimetry a naprosto rovnými plochami a ostrými hranami. Bezpečně vím, že se mi to nepodařilo. Letadla jsme viděli jen na ploše areálu, ale přiblížit k nim jsme se nesměli. Jedinkrát nás několik vlezlo do výrobní haly, kde se dokončovala jejich montáž. Jakmile nás tam uviděli, už nás hnali ven „Mazejte pryč, tady nemáte co pohledávat“. Měli snad dojem, že jsme špióni? V těch dobách byla spousta zákazů, někdy málo pochopitelných, nebo přímo absurdních.  

Do prvé poloviny 60. let bývaly pracovní i soboty. Nevím už, zda se to vztahovalo i na učně a zda jsme měli volné jen neděle. To jsme my, blíže bydlící, mohli jet domů nebo využít volna dle libosti. Někdy zjara roku 1961 mne v době výrobní praxe přijel do Kunovic navštívit můj otec. Nevím, zda jel jen kvůli návštěvě nebo vyřizoval něco jiného a továrnu si k tomu připojil. Byl jsem v montérkách, ušpiněný od „černého řemesla“. „To se Ti líbí?“ „Vůbec ne.“ Chceš jít studovat?“ „Ano.“ Otec zařídil na Střední ekonomické škole v Opavě mé přijetí i bez přijímacích zkoušek.  Měl jsem záruku, že tam nastoupím od nového školního roku. Poslední měsíc či dva zbývající do závěru školního roku mne na škole v UH viděli jen občas. V dílnách už vůbec ne. Došlo dokonce k absurdní situaci: nějací zástupci učiliště přijeli k nám domů jen proto, aby vyřídili vzkaz, že mám přijet do školy, když budou vydávat vysvědčení za školní rok. Jinak že dostanu špatný posudek. Sice mi bylo naprosto lhostejné, jaký posudek mi dají, přesto jsem do školy na převzetí vysvědčení jel. Nebylo úplně nejhorší: chování: velmi dobré, odborný výcvik: dobrý, z vyučovacích předmětů 3x chvalitebný a 6x dobrý.