Strýc Jan
Životopisná data strýce Jana se mi dosud nepodařilo zjistit. Můj otec měl vůči svému nevlastnímu bratru výhrady, zčásti oprávněné. Strýc byl totiž lupič a vrah, výrazný to protiklad k mému otci. Strýc žil někde v Čechách, většinu posledních let svého života v menším městě poblíž Bruntálu. Na Novou Lhotu, kam se naše rodina vrátila v roce 1956 po pobytech na několika místech Čech a Moravy, zajížděl nejméně jednou ročně. S bratrem jsme ho měli rádi. Nejen proto, že nám vždy dával nějaké peníze. Byl veselý společník, s nesčetným množstvím různých historek.
Do velmi blízkého kontaktu jsme s ním přišli počátkem 60. let. Můj bratr Antonín začal studovat na Střední ekonomické škole v Liberci. (Tak daleko od bydliště proto, že studijní obor Provoz a ekonomika spojů, bylo možno studovat pouze v Liberci, Opavě a v Žilině). Onemocněl na tyfus a po částečném uzdravení přestoupil na SEŠ v Opavě. Strýc Jan jej z nedalekého městečka často navštěvoval a na rekonvalescenci mu vozil různé zdraví prospěšné lahůdky. V roce 1961 jsem začal studovat na stejné škole. Za strýcem jsem vícekrát zajel kvůli radám, jak se záhy ukázalo i značné jeho podpoře, k mému zamýšlenému útěku za hranice. (O nezdařeném pokusu píši na jiném místě mého webu). Zde se zmíním o strýcově trestné činnosti, o které mi podrobně vyprávěl při mých návštěvách u něj. Případně doplňoval nebo opravoval některé informace, které jsem o něm měl z občasných zmínek o něm v naší rodině.
Ještě za Rakousko-Uherska přepadl jakéhosi bankéře a uzmul mu doslova zlatý poklad. Dostal asi 6 nebo 8 let žaláře, zlato se nenašlo. Za dobré chování jej propustili dříve. Našel si děvče na Slovensku, někde od Žiliny. Tamním mládencům se ale nápadník z Čech či Moravy nezamlouval. Od výhrůžek a zastrašování, přešli k fyzickým útokům. Dle strýcovy varianty se vrahem stal takto: předpokládal, že jej místní hoši opět napadnou, až půjde od své milé. Pro svou obranu si u plotu zahrady schovával sekeru. Při jednom nočním návratu jej větší skupina opět napadla. Měli v rukou palice a snad i nějaké nože. Proto Jan máchal kolem sebe sekerou, která jednomu z útočníků rozsekla hlavu. Bez problémů strýce dopadli. Soudce, fanatický národovec, odsoudil cizáka Jana k trestu smrti. Jeho rodiče se to dozvěděli těsně před Vánocemi. Toho roku, někdy kolem 1920, rozhodně u Janásů nebyly „šťastné a veselé“. Po odvolání mu byl trest smrti provazem změněn na doživotí. Snad i proto, že sám útok nezačal, ale bránil se ozbrojené přesile. Další čtvrtinu století pak viděl okolní svět jen skrz mříže na oknech v nejtěžších trestnicích - Ilava a Valdice. (Ve svazečku útržků poštovních poukázek, které jsem si kdysi vybral z rodinného archivu do mé sbírky různých dokumentů, jsem našel jednu, jejímž odesílatelem je Jan Janás, Valdice u Jičína č. 1, podací poštovní razítko KARTOUZY – VALDICE, 23. I. 47,-17. Útržek potvrzuje odeslání 300 Kčs, zřejmě jeho rodičům). Strýc neustále pilně trénoval fyzickou kondici a žil plánovanou pomstu soudci, který jej svým přísným, jistě i nespravedlivým, rozsudkem posílal na smrt. Z jedné věznice se se spoluvězněm pokusili o útěk, při kterém zabili jednoho strážného. (Z které věznice to bylo, ani na detaily útěku si již podrobněji nevzpomínám). Strýcova spoluvězně při nezdařeném pokusu stráže zastřelily. Jemu se útěk v prvém momentu zdařil, Vběhl ale do náruče vojenského útvaru vracejícího se z cvičení. Vojáci ho nabrali na bodáky a zanesli zpět do věznice. Četnými jizvami na těle mi potvrdil tuto část vzpomínek na různé životní peripetie. Z vězení jej vysvobodila, díky úplatkům, až jeho sestra po Vítězném únoru 1948.
Po propuštění začal pracovat jako lesní dělník na Šumavě. Snadno si opatřil ilegální pistoli. Zjistil, že onen soudce již působí jako vysoký soudce v Praze. Zajel do Prahy, zazvonil u dveří jeho bytu a svou pomstu dokonal přesně mířenou ranou do čela. Na střelcovu stopu kriminálka nepřišla. (Existuje-li podobný „pomníček“ v kriminalistickém archivu, mohl by být uzavřen. Tuhle informaci mohu zveřejnit, protože strýc Jan zemřel přes x-léty ve věku přesahujícím nejspíše devět křížků). Jednu pistoli měl ve svém domě, na skříni ve vstupní chodbičce. Nabitou, pro všechny případy připravenou k okamžité střelbě. Říkal, že naposled ji použije pro sebe. Bude-li bezmocný, odkázaný na pomoc své mladší ženy nebo dcerky.
Pokus o dobře zorganizovaný přechod státní hranice do Rakouska se mi kvůli banalitě nezdařil a strýc i se svou ženou byli vícekrát vyslýcháni Státní bezpečností pro napomáhání k mému útěku. Po návratu z vězení jsem měl několikrát v úmyslu jej navštívit. Bohužel jsem se k tomu neodhodlal. Strýc svůj záměr na dobrovolném ukončení zbytku beznadějného života nenaplnil. Není vyloučeno, že po mém zadržení na hranicích nebyl strýc a jeho žena jen vyslýcháni, ale proběhly u nich i domovní prohlídky. Pistoli, případně i další zbraně, mohla policie zabavit. Nebo se strýc k vědomému ukončení svého života neodhodlal. Jeho dcera jej, bezmocného, nechala umístit do jakési LDN, kde také skonal. Někdy snad zjistím bližší, než dosud neověřené informace, o posledních letech, měsících a dnech jeho pozemské pouti.
Na obecní úřad v onom městečku poblíž Bruntálu jsem v polovině roku 2013 poslal žádost o sdělení dat strýcova narození a úmrtí. Případně též o tetě Vilmě, původem Rakušance. Odpovědi jsem se, žel, nedočkal.
V domácím archivu jsem našel dvě Janovy fotografie. Na malém a neostrém snímku jsou pracující vězni se strážnými, kteří jsou buď v uniformách Slovenského štátu, nebo v německých uniformách. Strýc se na snímku označil křížkem. Druhá fotografie je z roku 1949, nedlouho po jeho propuštění z vězení.