Vzpomínky na léta dávno minulá

07.09.2013 17:53

Stručné resumé 

Od mých zhruba osmi-devíti let prošla mýma rukama nejedna, dnes nepochybně cenná, palná zbraň a snad největším tehdejším mým přáním byl život mezi zbraněmi. V Horním Slavkově poblíž Karlových Varů, kde naše rodina počátkem 50. let žila, jsem měl možnosti střelby i ostrými náboji na cvičišti tamního vojenského útvaru tzv. vnitřní stráže - další to ochrany západní hranice. To díky postavení mého otce, který byl zaměstnán jako vedoucí Správy bytového fondu Jáchymovských dolů. V mých deseti letech jsem chtěl začít studovat na Vojenské škole Jana Žižky z Trocnova v Moravské Třebové. Snahu zhatil nevhodný kádrový profil, neb otcova sestra odešla do U.S.A. již za prvé republiky. (Její rodina, mí dva bratranci s řadou dětí, žijí převážně v Detroitu a krom toho "Family Durak" vlastní od začátku 60. let minulého století rezidenci na jednom z ostrovů na Michiganském jezeře. Touze vstoupit do francouzské Cizinecké legie mi v roce 1962 zabránili bdělí strážci hranic. Můj zájem o život ve zbrani tím skončil. Musel-li bych nastoupit na základní vojenskou službu, pak bych asi někde v kuchyni škrabal brambory. Po nepodmíněném odsouzení za protistátní aktivity by mi lidová armáda stěží svěřila zbraň. Náhradní vojenská služba, konaná u brněnských Pozemních staveb, za mne vyřešila i tohle možné dilema. Pro vředovou chorobu dvanácterníku, nepochybně vyvolanou jak vězením - což mi při soudních rehabilitacích nepřiznali -  tak i náročnou prací na pásové výrobě bot ve Svitu Gottwaldov, se mi posléze podařilo získat "modrou knížku".

Někdejší klukovský zájem o zbraně jsem měl možnost v plné šíři realizovat po roce 1990. Spojil jsem jej se zájmem o umění a v centru Brna, na Masarykové 31,  jsem otevřel obchod - galerii s názvem Umění a zbraně. Mé zájmy jsou různorodé a časem mne přestávala bavit nutnost být téměř denně (vyjma letních i zimních dovolených s rodinou nebo jiných cest), byť jen dvě hodiny dopoledne a dvě-tři hodiny odpoledne, vázán na pobyt v "krámě". Můj zájem o chladný kov též postupně vychládal. Po úspěšných restitucích jsem tento způsob podnikání ukončil a zůstal opět časově neomezován. Podobně jak tomu bylo i v mém, více než dvacetiletém, předchozím působení na ekonomickém úseku brněnských Pozemních staveb.

Prvé pracovní zařazení

Po propuštění z vězení pro mne nebyla jiná práce, než u pásové výroby bot v gottwaldovském Svitu. I tam mne vzali až po několika odmítnutích (údajně proto, že nejsem plnoletý), přestože na podobné práce jezdili náboráři lákat dělnice až z Východního Slovenska. V PSB jsem začal pracovat v rámci náhradní vojenské služby v roce 1966. Původně u stavebního závodu (SZ) 1, který byl po sloučení se SZ 3 přejmenován na SZ 10. Nejprve coby pomocný dělník a po absolvování kursu krátce jako jeřábník. V letech 1967 - 70 jsem byl skladníkem. Bylo to pohodové zaměstnání, při kterém jsem dálkově vystudoval SVVŠ, aniž bych čerpal úlevy v podobě studijního volna, a potkal pár fajn kolegů. Zaučoval mne Oldřich Jedlička: za války létal v britském letectvu, v 50. létech dlouho seděl, spíše dřel, v československých lágrech. (V archivu jsem našel dva snímky, na kterých jsem ho zachytil při pořizování záběrů ze zahájené výstavby paneláků na ulici Herčíkova. Skeny fotek jsem vložil do Fotogalerie, oddíl Trocha historie). Podobně jako Olin na tom byli další dva skladníci. Bohumil Robeš si také odseděl mnohá léta za protistátní aktivity a v létě 1968 mi dal doporučující dopis k ustavujícímu shromáždění K-231 na brněnském zimním stadionu. Můj sklad při výstavbě paneláku na sídlišti v Žabovřeskách sousedil se skladem katolického kněze Klímy. (Na jednom z publikovaných snímků v "historické" fotografické části tohoto webu je čtveřice: stavbyvedoucí Hodeček, normovač Kudláček a dva skladníci - Klíma a Janás). Pan Klíma, rovněž dlouholetý vězeň totalitního režimu, v té době zemřel a jeho pohřbu ve vesnici nedaleko Brna (jeli jsme tam auty a po létech si už nevzpomínám na její název) se zúčastnilo obrovské množství lidí, včetně mnoha jeho spolubratří oděných v kněžských rouších. Přestože většině z nich bylo v těch létech jistě zakázáno vykonávat službu věřícím.

Mí kolegové a šéfové na ekonomickém úseku

Následující bezmála dvě desetiletí jsem působil na ekonomickém úseku jako úkolář, referent ekonomiky práce a samostatný referent. Po celé toto období jsem byl v podstatě "na volné noze". (Na právnickou fakultu brněnské UJEP mne opakovaně odmítali přijmout. Po dvou letech jsem dobrovolně ukončil návštěvy dálkového studia na stavební fakultě brněnského VUT. Abych splnil požadavky na odbornost v ekonomice, a tím i zařazování do  vyšších platových tarifních tříd, absolvoval jsem nadstavbové studium na SEŠ). Intenzívní pracovní povinnosti se odehrávaly zejména několik dnů na přelomu měsíce při zpracovávání podkladů pro výplaty mezd dělnickým profesím. Díky tomuto zaměstnání jsem poznal mnoho řadově pracujících i jejich pracovní podmínky, vedoucích čet, mistrů, stavbyvedoucích, hlavních stavbyvedoucích a vedoucích středisek. V průběhu měsíce jsem pak zpracovával různé výkazy a ekonomické přehledy. Prvým mým přímým nadřízeným byl na SZ 1 Antonín Smejkal - vášnivý myslivec i muzikant, často odcházející soukromě mimo závod což toleroval i nám, podřízeným. Občas se stávalo, třeba když plánoval nějakou poradu, že nás do práce zval telegramy. Dalším mým šéfem na oddělení ekonomiky práce, už na SZ 10, byl Emil Navrátil. Pocházel z Hané a byl to neuvěřitelný pracant. (Přesto mi bezvýhradně toleroval velmi častou nepřítomnost v práci). Po zaměstnání dřel se svou ženou na dvou zahradách, na nichž pěstovali květiny. Nevěděl, co je to dovolená. Na jednu - k moři - jsme jej přeci jen přemluvili. Již nežije, stejně jako někdejší mezišéf Oldřich Čapek, dlouholetý politický vězeň. Ten byl vášnivý skalničkář a citrusář a v práci taky trávil poctivě celou pracovní dobu. Po odchodu Emila do penze přešel na jeho post a dosavadní kolega Ota Mutl lehce povýšil. Malou chvilku mne to mírně trápilo. Nedošlo-li by ke sloučení SZ 1 se SZ 3, měl jsem být šéfem oddělení ekonomiky práce já. Na SZ 3 byl ale na vedoucí post plánován Emilem i Olinem Ota, což převážilo. Brzy jsem si však uvědomil, že bych neměl tolik časového prostoru pro mé různé vedlejší aktivity realizované v pracovní době. Jen v dobrém mohu vzpomenout na vedoucí ekonomických útvarů (Miroslav Kotlán, Bobin Plchot, Jarek Zlatohlávek, Vladimír Dobeš) i ředitele závodů (Raimund Mikl, Miroslav Batrla, Josef Zavřel, Jiří Vrbka, Oldřich Buchlovský, Jaromír Beneš, Vladimír Frey). Samozřejmě nemohu opomenout mé fajn kolegy. Nestor, Láďa Kudláček, trávil jako normovač hodně času na stavbách. Bavilo ho to, protože téměř všude bylo přátelské prostředí, on si rád s kdekým poklábosil a velmi často nám byla v kancelářských buňkách mistrů na stavbách nabízena i nějaká ta sklenička. Do penze šel Láďa za trvání PSB, nedlouho po sloučení obou SZ. Občas se setkáváme. Dalším kolegou, také ještě na SZ 1, byl Jindra Škareda - vášnivý rybář a letecký i lodní modelář. V kanceláři býval denně. Jeho žena pracovala v kantýnách na stavbách a on ji vozíval do práce, pak jel na závod a čekal na ni do skončení pracovní doby. Pokud neplnil nějaký pracovní úkol, velmi často i za mne, tak si hrál s vytvářením modelů nebo luštil křížovky. K nim kouřil jednu cigaretu za druhou. Jedno krátké období jsem s ním měl společnou kancelář a vznášející se kouř z Marsek byl dalším pádným důvodem, abych v ní trávil co nejméně času. Jindra zemřel, bohužel, nedlouho po likvidaci PSB, krátce po jeho padesátých narozeninách. To přišel do mého krámu jeho otec. Blesklo mi hlavou, že Jindra našel nějakou pistoli a starý pán mi ji nese. Uslyšel jsem ale větu "Jindřišek zemřel". Další kolega, Oťásek Mutl, byl také v pohodě - i po postoupení na vyšší post. Po likvidaci PSB nastoupil ke svému příbuznému jako vedoucí ekonom v hale Rondo, dnes Kajot aréna. Od oslavy jeho padesátin jsem se s ním krátce potkal jen jednou či dvakrát. Po Otíkově povýšení k nám přišla Ivanka Pospíšilová. Později pracovala u spojů. Díky zaměstnání, toleranci spolupracovníků i nadřízených jsem se mohl  věnovat aktivně mým zálibám, vydavatelskému hobby i cestování, na které vzpomínám níže, v samostatné kapitole.  

Pistolníkem u výplatčích

Už si nevzpomínám na to, kolik let jsem se 2x měsíčně dobrovolně vzdával možných volných dnů z řádných dnů pracovních. Vyplácení mezd pracujícím na stavbách probíhalo tak, že pokladní závodu jela s jedním pistolníkem taxíkem ráno do banky pro příslušné balíky peněz. Podle výplatních listin předem připravila jak velký počet od té - které hodnoty bankovky a mincí bude zapotřebí a převzala je na pokladně banky. Peníze se vložily do kufříku nebo kabely a odjíždělo se s nimi zpátky do firmy. (Dnes si nedokáži představit míru rizika, kterým by byly převozy peněz do mnoha podniků vystaveny. Podobně totiž vypadaly všechny skupiny přebírající v bance peníze. Snad jen skupinky z Královopolské strojírny, Zetoru, Zbrojovky nebo jiných velkých podniků měly zajištěn doprovod dvěma ozbrojenci. Ti měli také víc zavazadel, do nichž ukládali finanční hotovosti). Po příjezdu na závod pak v zasedací místnosti probíhalo tzv. sáčkování, při němž se podle výplatnic vkládaly do obálek pro každého jednotlivce příslušné částky peněz. Poté vyjížděly dvě nebo tři skupiny výplatčích na stavby v Brně a jeho okolí. Kromě taxíkáře jely ve voze vždy dvě účetní a jejich ozbrojený doprovod. Velmi často jsem býval tím pistolníkem jak při jízdách do banky a po nasáčkování výplat nebo záloh na mzdy pak s jednou skupinou výplatčích při jízdách na stavby. Za každý doprovod výplatčích na stavby byla pistolníkovi vyplácena odměna za riziko - 40 Kčs. Pistoli, měl jsem v oblibě jednu ČZ vz. 27, jsem si vyzvedával u referenta útvaru obrany. Byl to jeden z řadových zaměstnanců, Zdeněk Bašný, který měl ke své pracovní náplni doplňkově na starosti péči o pistole a materiály civilní obrany. Dle předpisů měl výdej plně nabitých zbraní a jejich vracení, včetně tzv. hromadných zbrojních průkazů, zaznamenávat do příslušné knihy s přesnými časovými údaji. Pistole měly být vždy vráceny neprodleně po návratu výplatčích na závod. Byli-žili jsme tehdy v dobrých pracovních i vzájemných vztazích. Nezřídka se stávalo, že jsem Zdeňkovi řekl, že se s výplatčími už na závod nevrátím a pistoli mu do trezoru vrátím až další den, případně po víkendu. Nezištně to toleroval a pro možnou případnou kontrolu zapisoval do knihy fiktivní čas vrácení, jakoby po mém návratu ze staveb. Dvakrát ročně jsme si,  jak závodní stráž/vrátní tak i všichni doprovodci výplatčích z celých PSB,  cvičně zastříleli na povinných střelbách.

Musím zde připomenout, že jsem byl v roce 1962 nepodmínečně odsouzen mj. za pobuřování proti socialistickému zřízení. Což bylo zaznamenáno v mých kádrových materiálech a vědělo to i mnoho spoluzaměstnanců, nebyl jsem členem ani kandidátem KSČ a přesto jsem měl volný přístup ke služební zbrani. Ani můj otec nebyl nikdy v žádné straně, natož v KSČ. V opravdu krutých 50. létech minulého století naše rodina chodila pravidelně do kostela - viz ve fotogalerii  foto z mého prvého sv. přijímání - přesto se otec stal vedoucím pracovníkem.  Nabízenou služební pistoli můj otec tehdy odmítal nejen pro odpor ke zbraním ale hlavně proto, že by mu ji brával na hraní syn František. Netušíc, že jsem už měl nějaké ty funkční pistolky. Třeba jednu, z nedávno skončené světové války, jsem získal za nanuk. Milý čtenáři těchto řádek vidíš, že nic není černobílé.

Zejména po rozpoutání někdy vášnivých diskuzí o akcích skupiny bratří Mašínů se  mi vybavila možná eventualita: při cestě na nějakou odlehlou stavbu přepadnou náš taxík lupiči, mne zastřelí, prchnou za hranice a po roce 1990 se budou vydávat za "bojovníky proti totalitě". Před útěkem za hranice třeba měli na kontě ještě nějakou vyloupenou poštu a poničený majetek „v socialistickém vlastnictví". Pří svých "protikomunistických" akcích možná kvůli získání zbraní zabijí i jakéhosi podnikového strážného, což byli nezřídka penzisté, kteří se, jako při našich cvičných střelbách, ani netrefili do terče. Nebo venkovského policajta. Například takového, jakého jsem poznal v mé rodné obci po návratu z Karlovarska. Nejednou nám, klukům, prováděli ve škole namátkové osobní prohlídky. Museli jsme vyložit všechny věci z kapes. U mne měli vždy jistotu, že budu mít u sebe alespoň jeden ostrý náboj. Co se pak dělo dál? Onen příslušník SNB, netuším, zda byl členem KSČ, mne pak pozval na „četnickou stanici“. Mohl jsem si zavolat i nějakého kamaráda. Už po první návštěvě jsem věděl, co bude následovat: z dřevěné skříně vytáhnul četník vždy nejméně jednu krabici s "úlovky" z proběhlé prohlídky. Nikdy nechyběla nějaká pistole nebo revolver. A my se tím prohrabovali a vše si prohlíželi. Má zkušenost může být ojedinělá. Měl jsem rád zbraně, ve škole byl jedničkářem ze slušné rodiny a zřejmě i proto se místní četník ke mně takto choval po celé čtyři školní roky (1956 - 60) mého pobytu v obci na Horňácku. Krom toho jsem byl určitým exotem - jsa rodákem, přesto jsem nemluvil místním dialektem, kterému jsem neměl možnost se pro krátkost mého pobytu dětství naučit, ale spisovně, jak se tam tehdy říkalo "po pansky".

Přelom 80. a 90. let

Od počátku roku 1990 jsem byl vedoucím personálního oddělení. Post mi nabídlo vedení stavebního závodu. Zřejmě proto, že jsem byl jedním ze tří zakladatelů Stávkového výboru a Občanského fóra. Vedoucí osobního a kádrového oddělení Stanislav Levíček musel z funkce odejít - vrátil se zpět do funkce stavbyvedoucího - hlavně proto, že v té době byl zároveň předsedou ZO KSČ. Není mi známo, podle jakých kritérií si ZO vybírala svého předsedu. Nedomnívám se, že by požíval nějaké zvláštní výsady či výhody. Několik let jím byl třeba Ondřej Kachlíř, který při té funkci "šlapal bláto na stavbách" jako stavební mistr. Se Standou Levíčkem jsem měl také dobré vztahy. Nejen od něj, ale též od jiných funkcionářů ZO KSČ, jsem občas dostával otázku: "Franti - nebo podobné oslovení - nechceš vstoupit do strany?" Vždy jsem odpovídal záporně a nikdy to nemělo nějaký negativní dopad. Nikdy jsem nikoho v podniku neoslovil "soudruhu" - slovo, které tu a tam někdo někdy na závodě používal. Většinou jsme se oslovovali pan-paní, křestními jmény či jejich zdrobnělinami, případně akademickými nebo funkčními tituly. Na Levíčkův návrh jsem třeba v roce 1988 začal navštěvovat nadstavbové studium na průmyslovce v tehdejším Gottwaldově. Hlavním studijním předmětem byla práce na počítačích a základy programování. Škola, na které v minulosti studoval i pozdější tajemník ÚV KSČ Miloš Jakeš, byla dokonale vybavena počítači vyráběnými ve slušovickém JZD - Agrokombinátu vedeném Františkem Čubou. Díky přátelským kontaktům obou jmenovaných pánů, se velmi dařilo nejen průmyslové škole, ale zejména slušovickému družstvu. Pro mne bývala návštěva školy, dva dny každých 14 dnů, i příjemnými výlety. Podnik platil cestovné, stravné i ubytování - zpravidla na hotelu Moskva. Ve Zlíně žije má neteř Hanka i synovec Luděk a mohl jsem je často navštěvovat. Případně jinak příjemně užívat pobytů v Gottwaldově a jeho okolí. (Po létech jsem se od jiného funkcionáře ZO KSČ dozvěděl, že ne ke všem zaměstnancům měl Levíček tak vstřícný postoj jako ke mně. Doložil to konkrétním příkladem: o výjezdní doložku na cestu do Rakouska žádala jedna dělnice, která chtěla navštívit svou dceru provdanou za Rakušana. Přestože nepotřebovala devízový příslib, neb o výjezdní doložku žádala na základě pozvání, Levíček byl při projednávání její žádosti na partajním výboru zásadně proti a tak nikam nejela. Nepochybně se jednalo o Vlastu Parčiovou. Na našich stavbách pracovala při hrubém úklidu staveb také skupina cikánek a ona byla jejich parťačkou. Svou práci prováděly velmi pečlivě a nevzpomínám, že by s nimi byly nějaké problémy. Rodina Parčiových byla slušná, spořádaná a čistotná. Což mi třeba říkala má žena, když do jejich bytu občas zašla na kontrolu v rámci povinností dětského zdravotního střediska).

V oné přelomové době bohužel začaly předchozí vzájemné vztahy dostávat trhliny. Důrazně, pod hrozbou celopodnikové stávky jsme třeba požadovali, aby do závěru roku 1989 ukončila v PSB svou činnost komunistická strana. Její vedení recipročně žádalo, aby v PSB přestalo působit i Občanské fórum. Došlo k dohodě, strana svou činnost ukončila, OF zůstalo a stávka se nekonala. Osobně nejsem příznivcem nějakých záští a nenávistí. V poměrně krátké době došlo mezi mnou - tehdejším radikálem - k opětovnému navázání dobrých vztahů se všemi oponenty z "revolučních dnů a týdnů" s nimiž jsem se v následujícím období pracovně, příležitostně, nebo i trvaleji, setkával. Nikdo nebyl z práce na našem SZ 10 vyhozen nebo nějak pracovně postižen. Jedna epizodka, z času v němž jsem si zařizoval své Umění a zbraně, však stojí za zmínku. Telefonuje mi kolegyně z personálního (Majka Buchtová začala podnikat ve výrobě plastových oken a bezmála dvě desetiletí je společnicí ve firmě  Alplast), abych přišel do kanceláře. Můj obchod jsem měl ve čtvrtém patře a některé kanceláře vedení závodu, i mou,  jsme měli v patře prvém. V kanceláři stojí Karel Urbánek, poslední generální tajemník ÚV KSČ, hledající zaměstnání. "Františku, co s ním budeme dělat?" Na jedné stavbě jsme potřebovali skladníka. Z mé osobní zkušenosti to bylo pohodové zaměstnání. O volných pomocných dělnických profesích, v nichž jsem u PSB začínal, mne vůbec nenapadlo uvažovat. Pana Urbánka jsem poslal, ať se na to místo jde podívat. Vrátil se s tím, že o ně nemá zájem. Správně jsme mu na lístek z úřadu práce (nebo jak se to tehdy přesně jmenovalo) měli napsat, že o nabízené místo nemá zájem. Přesto odešel se záznamem, že nemáme žádné volné pracovní místo. Po čase jsem někde četl rozhovor s ním. V něm mimo jiného vzpomínal na to,  jak měl těžkou situaci. Prý zkoušel najít práci na mnoha místech a nikde jej nechtěli. Státní podnik Pozemní stavby Brno byl likvidován k 31. 12. 1991. Tím skončil i můj pracovní poměr v tomto podniku. Trval přesně 25 let a 14 dnů.

Likvidace Pozemních staveb Brno 

Po několik měsíců onoho roku 1991 probíhala postupná privatizace, při níž si jednotlivci nebo skupinky odkupovaly od likvidátora stroje, materiál, případně rozestavěné stavby a vybírali do nově zakládaných soukromých firem vhodné pracovníky jak z dělnických profesí, tak i z okruhu THP.  Stavbyvedoucí a hlavní stavbyvedoucí  Jarek Přichystal, Přemek Cebák, Pavel Krejčí, Radek Jurníček + někteří jejich přátelé založili stavební firmu Komfort. Stavbyvedoucí Pavel Čáslava založil firmu Čáslava-stav, Standa Levíček se synem, který byl na SZ 10 zaměstnán jako řidič služební Volhy, stavební firmu Levíček. Všichni vyjmenovaní získané majetkové hodnoty nevytunelovali, nadále je rozvíjeli a dosud se svými firmami podnikají pod nezměněnými názvy.

Jedinou z firem, o které vím, že se podílely na privatizaci SZ 10 a která již jako samostatný subjekt neexistuje, byl Hodstav. Založil jej Emil Hodeček se svým synem Jiřím, stavbyvedoucím. Na Emila mám nejdelší vzpomínky. V roce 1967 byl stavbyvedoucím (pozděj i hlavním stavbyvedoucím, hlavním inženýrem, v kterémsi roce pak postoupil na podnikové ředitelství) a já u něj tehdy začínal jako skladník. V srpnových dnech roku 1968 třeba umožnil TV vysílání z námi rozestavěného věžáku na Lesné (dům stojí na Halasově náměstí, v sousedství polikliniky). Pak jsme spolupracovali při výstavbě sídliště v Žabovřeskách. V tom období jsem byl z dělnické profese skladníka převeden mezi THP. V roce 1970-71 spadala, stavbyvedoucím Hodečkem vedená, výstavba paneláku v Králově Poli pro SBD Máj (v němž dosud bydlíme a který v roce 2010 komplexně revitalizovala stavební firma Komfort - viz snímky ve fotogalerii, oddíl "Občas pracuji..."), do okruhu staveb, na nichž jsem působil již jako úkolář. V závěru života měl Emil vážné zdravotní problémy a nějaký čas po jeho smrti zavedl Jiří svou firmu pod křídla akciovky Komfort. Můj "nadšéf" Jarek Zlatohlávek nic neprivatizoval, ale založil se svými přáteli účetní a poradenskou, stále činnou, společnost Konzulta. Podobně Petr Železný, někdejší údržbář na našich stavbách, provozuje po dvě desetiletí v centru Brna realitní kancelář Domino real. Stejně tak Pavel Petinis, předák tesařské party. Podniká od roku 1990, nejen organizačně ale i přímo fyzicky, ve stavebních pracích: například provádí kvalitně rekonstrukce bytových jader, před několika lety i v našem bytě. S výše jmenovanými mám stále kontakty na různých úrovních. Občas se ve městě nebo při nějakých příležitostech potkám i s dalšími bývalými pracovníky PSB - nejen z THP, ale i dělnických profesí - a jsem rád, že se na sebe upamatováváme i po více než dvou desítkách let.

Pracovníci závodu, dobrovolně odcházející do nově založených firem, dostávali odstupné ve výši dvou průměrných měsíčních mezd. Zbylí zaměstnanci byli propuštěni s odstupným ve výši pětinásobku jejich mzdy. Trval-li jejich pracovní poměr dobu kratší dvou let, bylo odstupné přiměřeně kráceno. Na všech dokladech o ukončení pracovního poměru a výměrech odstupného se, vedle podpisu likvidátora Miroslava Frýborta, skvěl i podpis můj.

(Mezi podniky zařazenými do I.vlny kupónové privatizace jsem objevil akciovou společnost Moravostav, původně SZ 2 Pozemních staveb Brno. Znal jsem jejího ředitele, pana Pospíšila, šéfa ekonomického útvaru "Žanka" Dospíšila i některé další vedoucí pracovníky. Předpokládal jsem, že firma bude i po novým názvem dobře fungovat. Z deseti stokorunových kupónů, ze kterých se kupónové knížky skládaly, jsem na Moravostav vložil jeden kupón. Získal jsem za něj tři akcie. Za rok 1993 mi a.s. vyplatila dividendy ve výši 123 Kč, za rok 1994 ještě o šest korun víc. V té době už jsem aktivně obchodoval s akciemi na RM-systému a prostřednictvím HBS i na burze. V listopadu 1995 jsem akcie prodal na burze. Po odečtení poplatku burzovnímu makléři jsem za ně obdržel 2850 Kč. Příjem jsem nemusel zdaňovat, protože jsem akcie držel déle než zákonnou dobu).

Obchodníkem se zbraněmi

Při likvidaci PSB jsem do mého obchodu se zbraněmi převzal, za ceny určené na můj návrh likvidátorem, jak pistole z majetku SZ 10, tak i pistole z útvaru obrany podnikového ředitelství. S podnikovým ředitelem Karlem Pelikánem jsem měl též dobré vztahy. Setkávali jsme se po celou dobu, kdy jsem v budově na Masarykové působil. Přes likvidátora jsem za pár korun koupil i dva skříňové trezory a další kancelářské vybavení. Jarek Přichystal nechal na náklady své firmy provést ve mnou pronajatém prostoru stavební úpravy potřebné pro obchod se zbraněmi. Další fanda do zbraní a zručný v černém řemesle, bydlící nedaleko Brna, mi praktickou konstrukcí vylepšil prodejní pulty. Po vloupání do mého krámu pak za symbolický peníz zhotovil a do dveří nainstaloval bezpečné mříže. Zbraňový sortiment PŘ byl pestřejší než na SZ 10. Velmi se mi například líbila "jednoruční" pistole Lignose (je na jednom ze zde publikovaných snímků). Prodal jsem ji jinému fandovi do zbraní, až když jsem rozpouštěl sbírku zbraní a uzavíral tuto kapitolu mých podnikatelských aktivit.  Jiný nádherný sběratelský kousek, malorážnou pistoli Margolin v původní dřevěné kazetě se vším příslušenstvím, ze mne záhy po jejím zakoupení "vymámil" Vašek Hajný. Sice nerad, přesto jsem se s ní rozloučil. Protože v začátcích mých zbraňových obchodů mi významně pomohl nejen radami, ale i reálnou pomocí. Ve své firmě kontroloval a perfektně repasoval všechny starší zbraně, které jsem nakoupil. (Třeba hromádku služebních pistolí z Královopolské strojírny. Nabídl mi je kolega Suchomel z Občanské komise při MV-ČR, který tam byl pověřen tuším funkcí šéfa obrany. Jejich závodní stráž jsem recipročně vybavil modernějšími "devítkami" ČZ vz. 75). Vašek je skutečný fanda do zbraní a všeho, co s nimi souvisí. Každému mohu jeho superfirmu AWIW, sídlící v Brně na Pražákové 52,  vřele doporučit. 

Tři vzpomínky z mého podnikání ve zbraních

1) V prvé polovině 90. let jsem úspěšně vyřešil několik restitučních nároků. Díky dochované dokumentaci byly u Pozemkového fondu úspěšné zejména k nárokům na nemovitosti neoprávněně odebrané v padesátých létech. U movitého majetku musel restituent svůj nárok uplatňovat u současného vlastníka. Jedním takovým předmětem byla brokovnice mého tchána. Občas na ni s láskou vzpomenul i s hořkostí na to, jak ji musel, po nucené kolektivizaci a zabrání dalšího nemovitého majetku, odevzdat příslušnému referátu ONV. Tchán již nežil, já však na papíru z onoho předání znám jméno referenta. Snadno jsem v evidenci zjistil, kdo je současným držitelem oné brokovnice. Kupodivu jím byl onen referent. Doporučeným dopisem jsem jej vyzval k vrácení zbraně. Nereagoval. Co jsem podnikl dál? Nic. Věděl jsem, že nejde o nějakou super unikátní  brokovnici a uvědomil jsem si, že ten člověk ji má v držení přes čtyři desítky let. Že k ní má jistě už i osobní vztah. Proto jsem mu ji nechal.

2) Jednou přijel nějaký mladý muž od, nebo z Přerova. Prý je vysokoškolák a přivydělává si v bezpečnostní agentuře. Nákupní povolení měl a přál by si devítku ČZ 75. Nemá ale dost peněz. Prý jestli mi ji může splácet. Pistolku jsem mu prodal za nějakou zlomkovou zálohu. On se však neměl ke splácení a na písemné urgence nereagoval. Po několika měsících jsem onen děj popsal v dopise okresnímu policejnímu ředitelství v Přerově se žádostí, aby mu pistoli odebrali. Uplynulo pár dnů a onen mladík přijel a s omluvou-výmluvou mi doplatil zbývající tisíce.

3) Několikrát mne navštívil jeden někdejší emigrant z ČSSR (podobných bývalo víc), trvale žijící v Německu. Vždy jsme si hodně povyprávěli a na příslušné doklady jsem mu prodával žádané pistole a revolvery. Vymámil ze mne i nádhernou, zdobenou, ČZ 75. Snad od té chvíle se už neobjevil. Jednou ale přišel kriminalista s dotazem, komu jsem onu pistoli prodal. Podle výrobního čísla zjistili ve Zbrojovce v Uherském Brodě, kdo ji u nich koupil. I pokud bych se nepodíval do mé evidenci prodaných zbraní, znal bych jméno kupujícího. Od kriminalisty jsem se následně dozvěděl, že onen německý státní občan jezdíval vlakem a na hranicích se tvářil, že spí. Zbraně převážel, ale neodevzdával vývozní povolení. Pak je na černém trhu se značným ziskem prodával. A s pomocí mé hýčkané pistole byla provedena loupež, snad i se smrtelným zraněním. Od oné události uplynula již řada let a na podrobnosti toho, co vše mi onen kriminalista pověděl, si už nevzpomínám.

Milý čtenáři těchto řádek vidíš, že osudy zbraní mohou být různé, jako je i nakládání s nimi. Osobně jsem na zbraně pohlížel spíše jako sběratel, než "pistolník s kolty zavěšenými nízko u pasu". Jejich palebné účinky mne zajímaly výrazně méně, než jejich vzhled. Obdivoval jsem um jejích tvůrců i nejednou zručnost realizátorů. Nejsem technik a přiznám, že některé zbrani jsem se ani "nepodíval na střeva". Z naprosté většiny těch, které mýma rukama prošly, jsem si proto ani nevystřelil. Ne z obavy, že bych mohl někoho zranit. Jak se mi téměř jednou přihodilo v klukovských létech, kdy mne střílení skutečně bavilo. Veřejně, se vzduchovkou, jsem zacházel přímo virtuózně. S kamarádem jsme si hráli na vojáky. On měl německý samopal bez nábojů, já revolver s jedním nebo dvěma náboji. Mířili a cvakali jsme proti sobě. V zápalu "boje" jsem najednou uslyšel jiný zvuk. Naštěstí byla zápalka náboje vadná a výstřel nevyšel). Neměl jsem k ruce pucfleka, jak mívali císařští důstojníci. Musel bych zbraň rozložit, vyčistit a pokusit se ji pak složit. Ani doma nedělám běžné údržbářské práce a u aut si platím asistenční služby ÚAMK, byť některé asistenční služby jsou součástí debetních karet, které mám od několika bank.          

O mém umělecko-zbraňovém hobby jsem něco napsal již dříve v kapitole 14 Dodatků na www.edice33.eu